Stojíme tiše v řídkém borovém lesíku a z rákosin před námi se co chvíli ozývá jeřábí křik. Z obou stran zní v několikaminutových intervalech jejich nezaměnitelné troubení a v ranním tichu se mnohonásobně odráží od okolních kopců.
Když jsem před časem navštívil jezero Hornborga ve Švédsku, kde se každoročně slétá na patnáct tisíc těchto ptáků, moc jsem si přál vidět tyhle vzácné a plaché tvory i u nás. Podařilo se to až letos začátkem března. A musím říct, že slyšet těch pár jedinců na lokalitě v severních Čechách je zážitek na hony vzdálený zkušenosti ze Švédska, kde jsou louky u jezera zasypány kukuřicí a po příletu jeřábů si člověk, ať chce nebo nechce, připadá jako v drůbežárně. Fotokryt je během dne jeřáby doslova obležen a je občas dost obtížné vymyslet nějakou smysluplnou kompozici s jedním jeřábem a trochou toho volného prostoru.
Zážitek z Čech je oproti tomu velmi subtilní, člověk do poslední chvíle neví, jestli jeřáby uslyší, jestli je také uvidí a vůbec už nedoufá, že se mu podaří udělat nějakou fotku. O to větší radost mám z těch několika letovek, které prošly mojí autocenzurou.
