Je sobota, osmnáctého června brzy ráno, a já po zpola probdělé noci vyhlížím z okna kajuty trajektu mezi skotským Aberdeenem a shetlandským Lerwickem, moře se divoce houpá, můj žaludek koná pohyby přesně v protisměru a tak se není co divit, že mě v takové chvíli napadá ledacos. Že jsem si měl tenhle výlet raději odpustit, že už nikdy v životě na palubu žádné lodi nevstoupím (přičemž se snažím z hlavy vytěsnit jakékoli myšlenky na zpáteční cestu) a že snídaně, kterou nabízí lodní rozhlas, je vážně dost špatný vtip. Za sebou mám let do Edinburghu, jízdu vlakem na sever Skotska a právě onu noc, kdy se moje důstojnost na několika dlouhých minut ocitla kdesi hluboko v podpalubí.

Za těchto chmurných úvah se ale na obzoru zčistajasna objeví téměř neviditelný ale stále zřetelnější pás pevniny, vlnobití i moje vnitřnosti se jako zázrakem uklidňují a když pak loď přirazí k přístavnímu molu, je všechno rázem jinak.

Z Lerwicku, poklidného přístavního městečka plného kamenných domů, racků a malebných zákoutí, s přístavem plným jachet, rybářských loděk i více či méně honosných trajektů na pozoruhodný poloostrov Bressay a ještě pozoruhodnější ostrov Noss, mám namířeno na Fair Isle ležící nějakých padesát kilometrů na jihovýchod, uprostřed oceánu. Je to takový nenápadný prcek, pět krát tři kilometry, ztracený mezi vlnami Atlantiku.

O tomto místě většina Čechů pravděpodobně nikdy neslyšela. Ani já jsem nebyl před rokem a půl o moc chytřejší. Při uvažování, kam vyrazit za trochou té exotiky padla nejprve volba na Shetlandy, ale při důkladnějším zkoumání jsem narazil právě na Fair Isle. A bylo jasno.

Ptačí ostrov

Ten, kdo se zajímá o opeřence vázané na útesy a mořské pobřeží, by tento neokázalý klenot rozhodně neměl minout. Unikátní poloha z něho totiž dělá skvělé odpočívadlo pro ptačí cestovatele, kteří tudy každé jaro a podzim protahují. Ale i léto nabízí nádhernou podívanou na útesy plné alek, terejů, racků, papuchalků a dalších atraktivních ptačích druhů.

Právě proto zde byla v roce 1948 založena Fair Isle Bird Observatory – FIBO, kde se ornitologové celou sezónu věnují pozorování, výzkumu, kroužkování a sčítání ptáků. Observatoř nabízí také možnost rezervovat si pobyt na ostrově, účastnit se tématických vycházek, nemluvě o přístupu k obsáhlé knihovně a příležitosti vidět ornitologický tým přímo při práci v terénu.

Na observatoři panuje velmi příjemná rodinná atmosféra, člověk tu natrefí na nejrůznější typy lidí – potkáte tu kanadské turisty, partičku britských ornitologů, francouzskou novinářku, botaničku z Chile i americkou studentku folkloristiky.

Pobyt na tak malém ostrově skvělým způsobem zjednodušuje rozhodování. Vlastně tu toho tolik není: nějakých šedesát místních obyvatel živících se farmařením nebo výrobou báječných tradičních pletených svetrů, čepic či rukavic, několik dalších obyvatel observatoře a pak už jen skály, moře, tráva, ovce a vřes. A ptáci, pochopitelně. Je třeba jen zvolit, zda se dát cestou k pustému severnímu pobřeží s dominantou opuštěného (ale udržovaného) majáku nebo vyrazit na obydlený jih kolem farem, dvou kostelů, obchodu a zdravotního střediska. A také si vybrat, jestli jít raději křivolakou stezkou kolem pobřeží anebo přímo po vřesovištích kolem kamenných a lišejníky porostlých ohrad. Všechny možné varianty ale mají něco do sebe.

Jdu na sever, jdu na jih

Zatímco jižní polovina ostrova je více osídlena, severní část je téměř dokonale pustá a tamní útesy jsou přesně takové, jaké si je představujete, než na ostrov dorazíte. Strmá, desítky metrů vysoká skaliska padají do azurového moře, kde plavou alkouni a zpívají tuleni. Tato oblast byla ovšem v době mého pobytu především královstvím chaluh. Kdo se s tímto „ptáčkem“ někdy setkal v přírodě potvrdí, že to bývá velmi působivé setkání. Má-li chaluha pocit, že vetřelec ohrožuje její hnízdní teritorium a mláďata (a ten pocit má vlastně pořád), okamžitě zaútočí nízkým letem přímo proti vám. Když jich takto kolem vás krouží pět nebo šest, je to zážitek, který si člověk dost dlouho pamatuje. Kromě chaluhy velké (Stercorarius skua) se na ostrově vyskytuje i chaluha příživná (Stercorarius parasiticus), která je menší, mrštnější, prý útočí i zezadu a i ona je silně ohrožená. Romantické procházky po vřesovištích ve světle zapadajícího slunce se tedy příliš nekonají, ale – i když vlastně nevím proč – za těch pár dní je mi jejich naříkavé mňoukání a ta neustálá zvědavá ostražitost vlastně sympatické.

Ptačí superstar

Papuchalk bělobradý (Fratercula arctica), kterému se na Shetlandech říká Tammie norie je opravdovou „hvězdou“ ostrova, za kterou sem jezdí organizované skupiny fotografů, ale i vědců z celého světa. Je zde několik kolonií, jedna z nich na dohled z observatoře. Papuchalci na Fair Isle nejsou nijak přehnaně bázliví, člověka, který dodržuje určitý odstup od obydlených nor a klidně sedí nebo leží, si moc nevšímají. Většinu roku žijí na volném moři a na pevninu se vrací koncem března, aby zahnízdili (na Fair Isle nejčastěji v králičích norách), a v polovině srpna už po nich zase není ani vidu ani slechu.

Když hlad není nejlepší kuchař

Ač by to mohlo vypadat, že ostrov je oázou čisté a nenarušené přírody, není tomu bohužel tak. Řada druhů, včetně papuchalků, tu kromě boje s nepřízní počasí a přirozenými konkurenty či predátory čelí také důsledkům lidské činnosti, znečištění oceánu a narušení stability ekosystémů. Hnízdních příležitostí ubývá, mláďata často padnou za oběť predátorům (např. polodivoké kočce) a jako každému živočichu závislému na mořských rybách stačí několik nepříznivých sezón a počty ptáků v koloniích povážlivě klesají. Při posuzování stavu populace se totiž nehodnotí pouze prostý počet jedinců v dané lokalitě, ale i hnízdní úspěšnost. A ta je u mnoha druhů (nejen na Fair Isle) velmi nízká.

Tak například kormorán chocholatý (Phalacrocorax aristotelis) jehož stavy jdou dolů neuvěřitelně rychle. Z 1 500 párů v šedesátých letech jsme v roce 2016 na čísle 200. Důvodem je právě úbytek potravy a následné hladovění mláďat. Při tak devastující rychlosti se může docela klidně stát, že až pojedu na Fair Isle za několik let, už se do těch smaragdově zelených očí nepodívám.

Alka malá (Alca torda) – nádherný elegantní pták, kterého bych vydržel pozorovat hodiny a hodiny – to je další z dříve hojných druhů, který je dnes ohrožen nedostatkem potravy. Údaje na webu FIBO ukazují, že v některých z posledních let nepřežilo jediné mládě.

Právě tak buřňáci lední (Fulmarus glacialis). Ti navíc dostávají zabrat kvůli odpadu plovoucímu na hladině, který končí v jejich žaludcích.

19 340 párů v roce 1988 a 771 párů v roce 2013. To je další smutná bilance, týkají se tentokrát racka tříprstého (Rissa tridactyla). Nad ním se na Fair Isle opravdu stahují mračna.

Podobná znepokojující čísla uvádí FIBO pro rybáka dlouhoocasého (Sterna paradisaea). 2 836 párů v roce 2001, ale jen 115 o pouhých sedm let později. A opět ta stejná písnička. Potravy ubývá, mladí hladovějí a dospělí nehnízdí.

Na druhou stranu je třeba říci, že se na ostrově úspěšně množí výše zmiňované chaluhy velké, překrásný terej bílý (Morus bassanus), alkoun obecný (Cepphus grille), pravidelně jsou odchytáváni buřňáci, bělořita šedého (Oenanthe oenanthe) potkáte doslova na každém kroku a rybáci v době mého pobytu právě krmili letošní dorost.

Endemit z Fair Isle

Ale zpět ke krásným zážitkům z Fair Isle. Kdo vyznává zásadu „co je malé, to je hezké“ tomu ráno z útesů při troše štěstí zazpívá malá oříšková kulička – endemický poddruh evropského střízlíka (Troglodytes troglodytes subsp. fridariensis). Sedím si tak poslední ráno nad kolonií alek velkých, snažím se zapamatovat si každou minutu z těch závěrečných několika hodin na ostrově a náhle slyším cosi povědomého. Připomíná to zpěv našeho střízlíka, který poznám celkem bezpečně i já – a to nejsem žádný velký znalec. Ale tahle písnička zní nějak jinak. A pak najednou usedá několik metrů ode mě a zpívá, až se mu od zobáčku kouří. Tohle jsou chvíle, kdy dostávám odpověď na otázku, jestli se mi někdy vrátí čas, peníze a hodiny mnohdy marného čekání na povedenou fotku.

Nejen ptáci

Pokud návštěvníka omrzí avifauna, může si naplánovat setkání s tuleni. Na ostrově Fair žijí dva druhy: tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus) a tuleň obecný (Phoca vitulina). Někteří jedinci připlouvají až k molu nedaleko observatoře, na jiných místech jsou pak k vidění mnohohlavé skupiny odpočívající na skalách nedaleko břehu. Když tak ležím ve slizké vegetaci, nohy stativu se boří do vlhkého písku, rukávy mám plné slané vody, tuleni plavou nějaké dva metry ode mě a zvědavě vystrkují hlavy, aby zjistili, co je to za divného tvora, který nejde za nimi do vody, je to opravdu silný zážitek.

A tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Spousta fotografických předsevzetí ale také zůstala „na potom“. Červenonozí alkouni, pronikavě hvízdající ústřičníci, rybáci, čejky, kajky mořské…

Necelých pět dní bylo opravdu velmi málo. Rozhodně to ale byl dostatečný čas na to, abych se po uši zamiloval do ostrova na severu, kde z moře co chvíli slyšíte tulení zpěv a vítr odnáší vše co vás tíží někam hodně daleko.