Jeřábí volání na severu Čech

Stojíme tiše v řídkém borovém lesíku a z rákosin před námi se co chvíli ozývá jeřábí křik. Z obou stran zní v několikaminutových intervalech jejich nezaměnitelné troubení a v ranním tichu se mnohonásobně odráží od okolních kopců.

Když jsem před časem navštívil jezero Hornborga ve Švédsku, kde se každoročně slétá na patnáct tisíc těchto ptáků, moc jsem si přál vidět tyhle vzácné a plaché tvory i u nás. Podařilo se to až letos začátkem března. A musím říct, že slyšet těch pár jedinců na lokalitě v severních Čechách je zážitek na hony vzdálený zkušenosti ze Švédska, kde jsou louky u jezera zasypány kukuřicí a po příletu jeřábů si člověk, ať chce nebo nechce, připadá jako v drůbežárně. Fotokryt je během dne jeřáby doslova obležen a je občas dost obtížné vymyslet nějakou smysluplnou kompozici s jedním jeřábem a trochou toho volného prostoru.
Zážitek z Čech je oproti tomu velmi subtilní, člověk do poslední chvíle neví, jestli jeřáby uslyší, jestli je také uvidí a vůbec už nedoufá, že se mu podaří udělat nějakou fotku. O to větší radost mám z těch několika letovek, které prošly mojí autocenzurou.

 

Jeřáb popelavý (Grus grus)Jeřáb popelavý (Grus grus)Jeřáb popelavý (Grus grus)Jeřáb popelavý (Grus grus)Jeřáb popelavý (Grus grus)Jeřáb popelavý (Grus grus)

Posted in Foto/Photo, Nezařazené/Misc, Ptáci/Birds, Zvířata/Animals Tagged , , , , |

Strakapoudí ateliér

Každoročně, jakmile napadne sníh, posedne mě krmítkový démon a stávám se postrachem pražských řezníků. Aniž bych koutkem oka zavadil o výstavní bifteky, luxusní svíčkové a nádherné vepřové panenky, zajímá mě jen a pouze syrový hovězí lůj. Čím víc, tím líp. Moje žena už ví, co přijde a zatímco se vydávám na tuto spanilou jízdu, ona sama se doma jenom tiše modlí, aby v lednici zbylo alespoň nějaké místo pro lidskou stravu.

Když jsem se jednoho pošmourného podzimního dne procházel s foťákem Vinořským parkem, nějak zrovna nebylo co fotit. Rozmrzele jsem se posadil ke kmeni jednoho ze starých dubů, a v rámci zevlování jsem z dlouhé chvíle jen tak koukal skrz hledáček do korun stromů, když jsem na jednom ze vzdálenějších kmenů zaregistroval jakýsi pohyb. Jen tak nazdařbůh jsem cvaknul zkušební fotku, spíše jen z pohodlnosti vytahovat dalekohled a zjišťovat, jaký neposeda se to tam vrtí. Když jsem pak na displeji snímek přiblížil, zjistil jsem, že nejde – jak jsem se domníval – o strakapouda velkého, kteří jsou ve Vinoři na každém kroku, ale že jsem měl to potěšení se setkat se strakapoudem prostředním, který není zdaleka tak běžný. Fotka, jak lze vidět, byla pochopitelně rozmazaná, plná ohyzdného šumu, prostě radost pohledět. V té chvíli jsem už ale věděl, že strakapoud prostřední bude můj program na tuto zimu.

 

Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius)
 

Jelikož jsem už rok předtím zřídil ve Vinoři jednoduché samosypné krmítko, rozhodl jsem se, že nejjednodušší bude na stejném místě vytvořit sestavu, která by mohla přilákat také nějaké šplhavce.
Inspiroval jsem se postupy amerického fotografa Alana Murphyho, jemuž jeho do dokonalosti propracovaný systém umožňuje produkovat zajímavé fotografie nejrůznějších druhů ptáků, včetně šplhavců.

Jako krmivo pro strakapoudy jsem používal právě rozpuštěný hovězí lůj, kterým jsem každé ráno pomazal větve a kmeny stromů v blízkém okolí aby se strakapoudi naučili na místo pravidelně vracet. Netrvalo dlouho a první „prostředňák“ zjistil, že na kmeni javoru najde každé ráno mňamku, jakou do té doby neokusil. Od té doby jsem si mohl být téměř jistý, že se každé ráno potkáme.

Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius)

Během této doby jsem v lese našel několik zajímavých kmínků a odsedacích větví, které jsem na finální fotografii chtěl mít.
Dalším krokem pak bylo zajistit, aby se strakapoud posadil na připravený kmínek a to přesně tam, kde jsem ho kompozičně potřeboval. Zatím jsem ještě nepoužíval vybrané odsedací větve, ty jsem si schovával na focení „na ostro“. Nejprve jsem do míst, kde jsem chtěl později pořídit fotografii na obálku National Geographic, umístil několik výrazných kmenů, které prostě nešlo přehlédnout a opět je ozdobil hovězím lojem. Asi po dvou, třech dnech, když ptáci zjistili, že na okolních kmenech už nic nenajdou, přesunuli se na toto nové stanoviště. Dlužno říci, že díky sýkorám, které lůj na kmenech objevily vždy jako první, bylo pro ostatní druhy velmi jednoduché zjistit, kde se dá najít něco k snědku.
Vždycky jsem nějakých třicet nebo čtyřicet minut na místě poseděl, jednak proto, aby si ptáci zvykli na mou přítomnost ale hlavně proto, že každodenní pobyt v lese plném ptačího zpěvu byl skvělý relax před odchodem do práce.

A pak už se začaly dít věci. Během nějakých čtrnácti dnů se legenda o lojovém Jánošíkovi roznesla mezi vinořskými opeřenci široko daleko a já jsem tak každé ráno po příchodu ke krmítku viděl větve obsypané sýkorami a brhlíky, trochu níže se čepýřily červenky a v době, kdy rtuť teploměru klesala k mínus dvaceti, už na mě netrpělivě čekávali jikavci a také strakapoudi ztráceli postupně plachost a bezostyšně mě pozorovali při doplňování slunečnice z několika desítek centimetrů. V době mé nepřítomnosti se objevil i datel černý, jak je vidět z velkých vytesaných otvorů na fotografii krmítka. Zajíci se běžně procházeli na dosah ruky a jako neposedný lesní duchové se na tom, co spadlo „pod stůl“ přiživovali norníci rudí (na ty jsem úspěšně políčil později). Dvakrát jsem poblíž zahlédl dva strakapoudy malé, ale ti se bohužel krmítkem zlákat nenechali.

To byla ta správná doba pro dokončení mého lesního ateliéru. Vybrané odsedací větve a kmínky jsem naaranžoval tak,aby v pozadí byla jednolitá plocha a aby bylo možno fotografovat z úrovně očí. Z přiložených fotografií je vidět, jak je sestava vytvořena, jak jsou jednotlivé kmeny a odsedací větve upevněny a jak bylo na strakapouda políčeno. V den fotografování jsem pak umístil lůj pouze na připravenou větev – tak aby návnada nebyla ze strany fotografování vidět a aby hladový strakapoud neměl jinou možnost, než usednout přesně na místo, kde jsem ho chtěl mít.

Vzhledem k tomu, že na mě byli ptáci již zvyklí, nebylo potřeba se při focení nijak maskovat. Stačilo si jen sednout na stejné místo jako obvykle a prostě počkat, až se strakoš pustí do snídaně. Jednou jsem se, spíše že zvyku, zakryl maskovací sítí, ale připadalo mi, že nečekané pohyby té podivné zelené hromady ptáky spíš lekají a plaší.

Postupem času jsem vystřídal různé odsedací větve a kmeny, ve vertikálním i horizontálním nastavení. Zjistil jsem, že se vyplatí naučit strakapouda nejprve na nějaký silný kmen, kde se cítí bezpečně a postupně zkoušet slabší a slabší odsedačky. Na fotce nejlépe vypadá, když je kmen slabší, než strakapoudí tělo, když vizuálně nezabírá moc místa. Ideální je, když je na fotografii vidět celá šířka kmene, pak je jeho vizuální váha poněkud kompenzována tím, že rozmazané pozadí je z obou stran kmene. Ale jak už to bývá, podmínky jsou jen málokdy ideální.

Každopádně se opravdu vyplatí věnovat se jednmu druhu soustavně třeba několik měsíců. Člověk toho spoustu zjistí o jeho chování, naposlouchá si jeho hlasové projevy, báječně si vyčistí hlavu – to vše umocněné fajn pocitem, že pomohl ptákům přežít letošní krátkou ale tuhou zimu. Ti, kteří touží po fotografii „jak z ateliéru“ mohou před příští zimou uvažovat o stavbě podobného krmítka na své zahradě nebo v blízkém lese.

Na závěr tedy ještě pár fotek, které už se snad dají považovat za přijatelný výsledek mého zimního laškování se strakapoudy ve Vinořském parku. Hlavní pro mě ale asi stejně byly ty krásné chvíle, kdy do uší zní píseň, která se nikdy neoposlouchá – třepetání ptačích křídel.

Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) Strakapoud velký (Dendrocopos major)Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius)
 

Posted in Foto/Photo, Ptáci/Birds, Video, Zvířata/Animals Tagged , , , , , , , , , |

Bokovka s Dé pětistovkou

Jednou to přijít muselo. Když se zhruba před rokem objevila nová zrcadlovka Nikon D500, trochu jsem skřípal zuby. Několik týdnů předtím jsem totiž koupil v té době nejlepší DX foťák, který Nikon nabízel – D7200. Moje letitá D300 tehdy už měla odslouženo a jelikož to vypadalo (a všichni to potvrzovali), že nástupce v podobě D400 prostě nebude, smířil jsem se s kompromisy, které D7200 provázely a jednoho krásného dne jsem si nového miláčka koupil.

A jak už jsem naznačil, netrvalo ani měsíc a nová vlajková loď v podobě D500 vyplula do rozbouřených vod fotografického průmyslu.

Samozřejmě – D7200 je skvělý stroj, který v téměř každém ohledu strčí D300 do kapsy u vesty. Ale oproti tomuto kdysi velmi oblíbenému přístroji měla přeci jen dva zásadní nedostatky: rychlost snímání a velikost bufferu.

Krátká odbočka: buffer je interní pamět fotoaparátu, kam se fotky řadí před tím, než se zapíší na paměťovou kartu. Buffer je kouzelník, který umožňuje umožňuje držet spoušť a slyšet při sériovém snímání ono pověstné ‚trrrrrr‘. Pravda – u některých fotoaparátů (například právě u D7200) uslyšíte spíše ‚dadadada‘, což závisí na počtu snímků za vteřinu, které je foťák schopen pořídit. Ale i tak je ‚dadadada‘ pořád moc hezká písnička. Doba po kterou se tento nebeský zvuk ozývá, je právě závislá na velikosti bufferu. Jakmile se buffer zaplní, ‚trrrrrr‘ respektive ‚dadadada‘ se změní na lenivé ‚ta–ta–ta–ta‘, což už většině fotografů pochopitelně nezní tak sexy. A to také byla základní charakteristika D7200. Nijak závratně rychlé sériové snímání se po nějakých čtyřech sekundách ještě více zpomalilo. A ať si říká kdo chce co chce, rychlost snímání a velikost bufferu jsou pro fotografování přírody hodně podstatné skutečnosti. Jistě, kdysi se fotilo na film, kde se musel film o každém snímku manuálně posunout a i tehdy vznikaly nádherné fotografie volně žijících zvířat. Ale jelikož jsem zajatcem digitálního věku, mám dojem, že vedle znalosti chování zvířat, trpělivosti, ochoty snášet nepohodlí spojené s pobytem v přírodě a jisté dávky výtvarného vidění, je kvalitní a výkonná technika jedním z klíčů k dobré fotce. Nemyslím si určitě, že zvýšením frekvence snímání a velikosti bufferu se stane zázrak a člověk že dne na den začne dělat snímky zralé na titulku časopisu National Geographic. Ovšem – bráno čistě statisticky – je lepší, když foťák udělá za sekundu osm fotek, než když udělá jen čtyři. Nikon D500 tedy přinesl skvělých deset snímků za sekundu a opravdu dostatečný buffer.

Ale rychlost snímáni a velikost interní paměti není jediný trumf, se kterým D500 vyrazila do boje. Novátorských 153 ostřících bodů, vylepšená (alespoň podle mých pocitů) ergonometrie, nový snímač (shodný jako v nejlepší zrcadlovce od Nikonu – D5, jen menší), podsvícená tlačítka, větší a jasnější hledáček, lepší dynamický rozsah, joystick pro rychlý výběr ostřícího bodu, 4K video, automatické doladění autofokusu, dotykový displej…

Když si kupuju nový foťák nebo objektiv, musím mít pocit, že nechápu, jak jsem s tím minulým mohl udělat jedinou kloudnou fotku. Samozřejmě je to nesmysl, ale v případě srovnání D7200 a D500 se nelze ubránit dojmu, že dvojnásobná cena je naprosto v pořádku.

O D500 už bylo napsáno mnohé, recenzí je plný internet, jedna hodně podrobná je tady (v angličtině):

https://photographylife.com/reviews/nikon-d500

Nu – abych nějak shrnul celé tohle dlouhé plkání – když  jsem po týdnu D500 vracel, cítil jsem, že již není cesty zpět…

—-

A protože červenka obecná jakožto pták roku 2016 co nevidět předá funkci dalšímu druhu (v této chvíli ještě v hlubokém utajení), přilepím na závěr pár obrázků tohoto okatého bojovníka (pořízené právě Dé pětistovkou).

 

Červenka obecná (Erithacus rubecula) Červenka obecná (Erithacus rubecula) Červenka obecná (Erithacus rubecula) Červenka obecná (Erithacus rubecula)

 

Posted in Foto/Photo, Nezařazené/Misc, Ptáci/Birds, Zvířata/Animals Tagged , , , , , , , |

Apdejt 2017

Vzhledem k tomu, že poslední příspěvek nese červencové datum minulého roku, může se zdát, že jsem focení pověsil na pověstný hřebík. Ale opak je pravdou, samozřejmě.

Ačkoli jsem se už půl roku nevydal na žádnou delší zaznamenáníhodnou cestu, v přírodě jsem pobýval, jak jen to bylo možné. Ze svých výprav jsem obvykle přinesl fotku či dvě (nebo taky žádnou). Výsledek – tedy výběr těch (z mého pohledu) nejzdařilejších, můžete nyní posoudit.

Často jsem se ale přírodou toulal jen s dalekohledem, „na čumendu“, a udělal na následující sezónu řadu smělých i méně smělých plánů. Objevil jsem nemálo míst, která slibují krásnou podívanou a dost možná nějaký ten libový fotoúlovek. Přitom jsem zjistil, že pobyt v přírodě bez foťáku je mnohdy více naplňující než urputná – a často marná – snaha přinést domů digitální data.

Ať se vám v roce 2017 líbí na světě!

 

Kulík říční (Charadrius dubius) - PříbramskoMoták pilich (Circus cyaneus) - PříbramskoJeštěrka zelená (Lacerta viridis) - PovltavíVlha pestrá (Merops apiaster) - jižní MoravaPotápka malá (Tachybaptus ruficollis) - střední ČechyKrálíček obecný (Regulus regulus) - PrahaLyska černá (Fulica atra) - střední ČechyKos černý (Turdus merula) - Praha

 

Posted in Foto/Photo, Nezařazené/Misc, Ptáci/Birds, Zvířata/Animals Tagged , , , , , , , , , , , |

Fair Isle, ptačí ostrov, kde nezabloudíte

Je sobota, osmnáctého června brzy ráno, a já po zpola probdělé noci vyhlížím z okna kajuty trajektu mezi skotským Aberdeenem a shetlandským Lerwickem, moře se divoce houpá, můj žaludek koná pohyby přesně v protisměru a tak se není co divit, že mě v takové chvíli napadá ledacos. Že jsem si měl tenhle výlet raději odpustit, že už nikdy v životě na palubu žádné lodi nevstoupím (přičemž se snažím z hlavy vytěsnit jakékoli myšlenky na zpáteční cestu) a že snídaně, kterou nabízí lodní rozhlas, je vážně dost špatný vtip. Za sebou mám let do Edinburghu, jízdu vlakem na sever Skotska a právě onu noc, kdy se moje důstojnost na několika dlouhých minut ocitla kdesi hluboko v podpalubí.

Za těchto chmurných úvah se ale na obzoru zčistajasna objeví téměř neviditelný ale stále zřetelnější pás pevniny, vlnobití i moje vnitřnosti se jako zázrakem uklidňují a když pak loď přirazí k přístavnímu molu, je všechno rázem jinak.

Z Lerwicku, poklidného přístavního městečka plného kamenných domů, racků a malebných zákoutí, s přístavem plným jachet, rybářských loděk i více či méně honosných trajektů na pozoruhodný poloostrov Bressay a ještě pozoruhodnější ostrov Noss, mám namířeno na Fair Isle ležící nějakých padesát kilometrů na jihovýchod, uprostřed oceánu. Je to takový nenápadný prcek, pět krát tři kilometry, ztracený mezi vlnami Atlantiku.

O tomto místě většina Čechů pravděpodobně nikdy neslyšela. Ani já jsem nebyl před rokem a půl o moc chytřejší. Při uvažování, kam vyrazit za trochou té exotiky padla nejprve volba na Shetlandy, ale při důkladnějším zkoumání jsem narazil právě na Fair Isle. A bylo jasno.

Fair Isle, severní útesyLerwick, hlavní město Shetlandských ostrovůFair Isle a FIBO

Ptačí ostrov

Ten, kdo se zajímá o opeřence vázané na útesy a mořské pobřeží, by tento neokázalý klenot rozhodně neměl minout. Unikátní poloha z něho totiž dělá skvělé odpočívadlo pro ptačí cestovatele, kteří tudy každé jaro a podzim protahují. Ale i léto nabízí nádhernou podívanou na útesy plné alek, terejů, racků, papuchalků a dalších atraktivních ptačích druhů.

Právě proto zde byla v roce 1948 založena Fair Isle Bird Observatory – FIBO, kde se ornitologové celou sezónu věnují pozorování, výzkumu, kroužkování a sčítání ptáků. Observatoř nabízí také možnost rezervovat si pobyt na ostrově, účastnit se tématických vycházek, nemluvě o přístupu k obsáhlé knihovně a příležitosti vidět ornitologický tým přímo při práci v terénu.

Na observatoři panuje velmi příjemná rodinná atmosféra, člověk tu natrefí na nejrůznější typy lidí – potkáte tu kanadské turisty, partičku britských ornitologů, francouzskou novinářku, botaničku z Chile i americkou studentku folkloristiky.

Pobyt na tak malém ostrově skvělým způsobem zjednodušuje rozhodování. Vlastně tu toho tolik není: nějakých šedesát místních obyvatel živících se farmařením nebo výrobou báječných tradičních pletených svetrů, čepic či rukavic, několik dalších obyvatel observatoře a pak už jen skály, moře, tráva, ovce a vřes. A ptáci, pochopitelně. Je třeba jen zvolit, zda se dát cestou k pustému severnímu pobřeží s dominantou opuštěného (ale udržovaného) majáku nebo vyrazit na obydlený jih kolem farem, dvou kostelů, obchodu a zdravotního střediska. A také si vybrat, jestli jít raději křivolakou stezkou kolem pobřeží anebo přímo po vřesovištích kolem kamenných a lišejníky porostlých ohrad. Všechny možné varianty ale mají něco do sebe.

Jdu na sever, jdu na jih

Zatímco jižní polovina ostrova je více osídlena, severní část je téměř dokonale pustá a tamní útesy jsou přesně takové, jaké si je představujete, než na ostrov dorazíte. Strmá, desítky metrů vysoká skaliska padají do azurového moře, kde plavou alkouni a zpívají tuleni. Tato oblast byla ovšem v době mého pobytu především královstvím chaluh. Kdo se s tímto „ptáčkem“ někdy setkal v přírodě potvrdí, že to bývá velmi působivé setkání. Má-li chaluha pocit, že vetřelec ohrožuje její hnízdní teritorium a mláďata (a ten pocit má vlastně pořád), okamžitě zaútočí nízkým letem přímo proti vám. Když jich takto kolem vás krouží pět nebo šest, je to zážitek, který si člověk dost dlouho pamatuje. Kromě chaluhy velké (Stercorarius skua) se na ostrově vyskytuje i chaluha příživná (Stercorarius parasiticus), která je menší, mrštnější, prý útočí i zezadu a i ona je silně ohrožená. Romantické procházky po vřesovištích ve světle zapadajícího slunce se tedy příliš nekonají, ale – i když vlastně nevím proč – za těch pár dní je mi jejich naříkavé mňoukání a ta neustálá zvědavá ostražitost vlastně sympatické.

Fair Isle, severní útesy

Ptačí superstar

Papuchalk bělobradý (Fratercula arctica), kterému se na Shetlandech říká Tammie norie je opravdovou „hvězdou“ ostrova, za kterou sem jezdí organizované skupiny fotografů, ale i vědců z celého světa. Je zde několik kolonií, jedna z nich na dohled z observatoře. Papuchalci na Fair Isle nejsou nijak přehnaně bázliví, člověka, který dodržuje určitý odstup od obydlených nor a klidně sedí nebo leží, si moc nevšímají. Většinu roku žijí na volném moři a na pevninu se vrací koncem března, aby zahnízdili (na Fair Isle nejčastěji v králičích norách), a v polovině srpna už po nich zase není ani vidu ani slechu.

Když hlad není nejlepší kuchař

Ač by to mohlo vypadat, že ostrov je oázou čisté a nenarušené přírody, není tomu bohužel tak. Řada druhů, včetně papuchalků, tu kromě boje s nepřízní počasí a přirozenými konkurenty či predátory čelí také důsledkům lidské činnosti, znečištění oceánu a narušení stability ekosystémů. Hnízdních příležitostí ubývá, mláďata často padnou za oběť predátorům (např. polodivoké kočce) a jako každému živočichu závislému na mořských rybách stačí několik nepříznivých sezón a počty ptáků v koloniích povážlivě klesají. Při posuzování stavu populace se totiž nehodnotí pouze prostý počet jedinců v dané lokalitě, ale i hnízdní úspěšnost. A ta je u mnoha druhů (nejen na Fair Isle) velmi nízká.

Tak například kormorán chocholatý (Phalacrocorax aristotelis) jehož stavy jdou dolů neuvěřitelně rychle. Z 1 500 párů v šedesátých letech jsme v roce 2016 na čísle 200. Důvodem je právě úbytek potravy a následné hladovění mláďat. Při tak devastující rychlosti se může docela klidně stát, že až pojedu na Fair Isle za několik let, už se do těch smaragdově zelených očí nepodívám.

Alka malá (Alca torda) – nádherný elegantní pták, kterého bych vydržel pozorovat hodiny a hodiny – to je další z dříve hojných druhů, který je dnes ohrožen nedostatkem potravy. Údaje na webu FIBO ukazují, že v některých z posledních let nepřežilo jediné mládě.

Právě tak buřňáci lední (Fulmarus glacialis). Ti navíc dostávají zabrat kvůli odpadu plovoucímu na hladině, který končí v jejich žaludcích.

19 340 párů v roce 1988 a 771 párů v roce 2013. To je další smutná bilance, týkají se tentokrát racka tříprstého (Rissa tridactyla). Nad ním se na Fair Isle opravdu stahují mračna.

Podobná znepokojující čísla uvádí FIBO pro rybáka dlouhoocasého (Sterna paradisaea). 2 836 párů v roce 2001, ale jen 115 o pouhých sedm let později. A opět ta stejná písnička. Potravy ubývá, mladí hladovějí a dospělí nehnízdí.

Na druhou stranu je třeba říci, že se na ostrově úspěšně množí výše zmiňované chaluhy velké, překrásný terej bílý (Morus bassanus), alkoun obecný (Cepphus grille), pravidelně jsou odchytáváni buřňáci, bělořita šedého (Oenanthe oenanthe) potkáte doslova na každém kroku a rybáci v době mého pobytu právě krmili letošní dorost.

Endemit z Fair Isle

Ale zpět ke krásným zážitkům z Fair Isle. Kdo vyznává zásadu „co je malé, to je hezké“ tomu ráno z útesů při troše štěstí zazpívá malá oříšková kulička – endemický poddruh evropského střízlíka (Troglodytes troglodytes subsp. fridariensis). Sedím si tak poslední ráno nad kolonií alek velkých, snažím se zapamatovat si každou minutu z těch závěrečných několika hodin na ostrově a náhle slyším cosi povědomého. Připomíná to zpěv našeho střízlíka, který poznám celkem bezpečně i já – a to nejsem žádný velký znalec. Ale tahle písnička zní nějak jinak. A pak najednou usedá několik metrů ode mě a zpívá, až se mu od zobáčku kouří. Tohle jsou chvíle, kdy dostávám odpověď na otázku, jestli se mi někdy vrátí čas, peníze a hodiny mnohdy marného čekání na povedenou fotku.

Nejen ptáci

Pokud návštěvníka omrzí avifauna, může si naplánovat setkání s tuleni. Na ostrově Fair žijí dva druhy: tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus) a tuleň obecný (Phoca vitulina). Někteří jedinci připlouvají až k molu nedaleko observatoře, na jiných místech jsou pak k vidění mnohohlavé skupiny odpočívající na skalách nedaleko břehu. Když tak ležím ve slizké vegetaci, nohy stativu se boří do vlhkého písku, rukávy mám plné slané vody, tuleni plavou nějaké dva metry ode mě a zvědavě vystrkují hlavy, aby zjistili, co je to za divného tvora, který nejde za nimi do vody, je to opravdu silný zážitek.

A tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Spousta fotografických předsevzetí ale také zůstala „na potom“. Červenonozí alkouni, pronikavě hvízdající ústřičníci, rybáci, čejky, kajky mořské…

Necelých pět dní bylo opravdu velmi málo. Rozhodně to ale byl dostatečný čas na to, abych se po uši zamiloval do ostrova na severu, kde z moře co chvíli slyšíte tulení zpěv a vítr odnáší vše co vás tíží někam hodně daleko.

Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Bělořit šedý (Oenanthe oenanthe)Ústřičník velký (Heamatopus ostralegus)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Bělořit šedý (Oenanthe oenanthe)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Ústřičník velký (Heamatopus ostralegus)Linduška luční (Anthus pratensis)Tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Kormorán chocholatý (Phalacrocorax aristotelis)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Bělořit šedý (Oenanthe oenanthe)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Alka malá (Alca torda)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Kameňáček pestrý (Arenaria interpres) Tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus)Kormorán chocholatý (Phalacrocorax aristotelis)Papuchalk bělobradý (Fratercula artica)Chaluha velká (Stercorarius skua)Terej bílý (Morus bassanus)Linduška luční (Anthus pratensis)Chaluha velká (Stercorarius skua)Ranní meditace na Fair IsleStřízlík obecný, endemický poddruh z Fair Isle (Troglodytes troglodytes subsp.fridariensis)Tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus)

 

 

 

Posted in Ptáci/Birds, Savci/Mammals, Zvířata/Animals Tagged , , , , |

Lesní kinematografie – pokračování

Fotka je fotka, když se ale obrázky hýbou, má to taky něco do sebe.
Jelikož se mi natáčení krátkých videí z ptačího života zalíbilo, pokusil jsem se zdokumentovat rodinný život ještě v několika dalších domácnostech.

Ještě bude ale potřeba zapracovat na lepším zvuku. Interní mikrofon při natáčení prostě bere vše – zvuky ze samotného foťáku, hlasy seniorů venčících psy, hlasy jejich psů, skřípění vlaků Českých drah, švitoření joggingujících třicítek na mateřské, vzdálenou symfonii křovinořezů, skřípění vlaků ostatních dopravců, fotografovo tlumené klení a tak dále…

Věřím ale, že vás můj lesní kinematograf bude bavit stejně jako mě bavilo natáčení.

Malá technická poznámka: Pokud chcete vidět například mravence na kmeni datlovníku nebo spoustu dalších drobných detailů, otevřete si videa v HD rozlišení.

Brhlík lesní (Sitta europaea)

Dutinu tohohle běžného ptáčka jsem objevil už vloni na velmi frekventovaném místě – vlakovém nádraží, kde denně v těsné blízkosti hnízda projdou desítky lidí, aniž by si všimli, že každé dvě tři minuty tady v době krmení mladých proletí některý z rodičů a přistane na kmeni ořešáku s čerstvou porcí oblíbených červíků, brouků nebo mušek. Brhlíci z města se – narozdíl od lesních brhlíků – lidí příliš nebojí, takže pokud člověk stojí nějakých pět, šest metrů od hnízda, dá se fotit či natáčet celkem pohodlně, bez nějakého velkého skrývání a maskování, stačí jen tiše a klidně stát, pokud možno ne na volném prostranství ale třeba u zdi domu nebo kmenu nedalekého stromu.

Strakapoud velký (Dendrocopos major)

Nedaleko brhličí velkovýkrmny jsem objevil dutinu s naším nejběžnějším šplhavcem, pro fotografa přímo v dokonalé výšce nad zemí. Strakoši si lítali s krmením a z fotostanu stojícího opodál si vůbec nic nedělali. Odrostlá strakapouďata dělají v době krmení veliký rambajs a nejfotogeničtější jsou pochopitelně v době, kdy vystrkují hladové řvoucí hlavy ven z dutiny. U strakapoudů jsem měl největší odpad díky všem těm zvukům vyjmenovaným výše… 🙂

Datel černý (Dryocopus martius)

Když moje fotografie datlích mláďat vloni bodovala v soutěži Příběhy české přírody, řekl jsem si, že budu toto místo sledovat i další rok. I stalo se. A černý páreček mi udělal opravdu radost. I když to zjara vypadalo, že hnízdo bude opuštěné, přeci jen jsem jednoho květnového rána za svítání pod maskovačkou zaslechl známé mňoukání a bylo jasno. Datli jsou velmi plaší a není tak úplně snadné je spatřit. O to větší mám radost z toho, že jsem začátkem května objevil ještě jednu dutinu v lese na okraji Prahy, odkud je i můj minulý příspěvek.

Tady jsou mí staří známí ze západu Čech – v době, kdy byli mlaďoši ještě hluboko v dutině.

A nakonec můj letošní objev z okolí Prahy. V závěru videa je vidět, že jedním z hlavních důvodů pro opuštění rodného hnízda bývá zpravidla uzurpátorská mladší ségra.

Posted in Nezařazené/Misc, Ptáci/Birds, Video, Zvířata/Animals Tagged , , , , |

Lesní kinematografie

Jaro explodovalo a v přírodě to zase jede na plný pecky. V lese nedaleko mého pražského bydliště jsem během dubna objevil řadu obydlených dutin, ale tentokrát jsem se kromě obvyklého focení rozhodl vyzkoušet, jak je na tom Nikon D7200 pokud je o nahrávání videí. Tuhle funkci jsem zatím úplně opomíjel. Po několik příjemných dopolední jsem se tedy věnoval natáčení krátkých ukázek toho, jak se daří rodinkám strakapoudů a datlů.

Strakapoud velký (Dendrocopos major):

Datel černý (Dryocopus martius):

Posted in Nezařazené/Misc, Ptáci/Birds, Video, Zvířata/Animals