Nad lesní mýtinou uprostřed bývalého vojenského prostoru leží podvečerní ticho. Nedávno vyčištěná dopadová plocha zeje prázdnotou. Vítr pročesává zpola opadané stromy, šípkové keře pokyvují větvemi obsypanými těžkými, krvavě rudými plody. Je chladno, mlha se ne a ne rozpustit a tenoučká igelitová pláštěnka se studeně lepí k Zastupitelovým promáčeným nohavicím.
Zastupitel je ale šťastný. Opojen vidinou toho, že se brzy zhmotní jeho dlouholetý sen, že svět bude – jeho zásluhou – zase o kousek dokonalejší, necítí chlad, únavu ani nervozitu z nadcházejícího soumraku.
Ví, co chce. Je to muž silné vůle a jasných vizí. Je majitelem výrazné brady a jeho šedomodré oči se většinou odhodlaně lesknou.
Odjakživa věří, že lidský důmysl, činorodost a píle a odhodlání může změnit svět.
A jestli se Zastupiteli něco z duše protiví, jsou to plané řeči, zbytečné činy a ladem ležící, nevyužité příležitosti.

„Tohle místo je dokonalé. Dokonalé“, říká si Zastupitel. Sportovně vzdělávací centrum pro mládež, které tu napřesrok vyroste, bude jeho životním dílem. Bude potvrzením smyslu Zastupitelova života a jeho neutuchající víry v sílu ducha.
Cyklostezky.
Lanové centrum.
Prolejzačky.
Infopanely popisující život ptáků, savců i rostlin v nejbližším okolí.
Na protějším okraji lesa prostorný srub s technickým zázemím, knihovnou, jídelnou, výukovým centrem a dokonce prosklenou střechou pro pozorování noční oblohy.
Kolem pak čtyřicet moderních, celoročně obyvatelných chatek.

„Bude to krásné. Krásné“, myslí si Zastupitel, když v soumraku kráčí hrbolatou lesní cestou k autu.

Jenomže Zastupitel neví všechno. To tedy ani omylem.
Neví, že jakmile se na planině objeví první bagr, první kopáč s motykou, první geodet s nivelačním přístrojem, něco podstatného zmizí. Něco jako tajemství.
Tajemství je, když musíš po svých dojít k hnízdu černého čápa, o kterém nikdo kromě tebe neví.
Tajemství je naslouchat neznámým ptačím hlasům a hádat, komu patří.
Tajemství je mnohé nevědět a přesto (nebo možná právě proto) milovat.
Zastupitel neví, že kromě rozumu potřebujeme nasytit i duši.
A duše se nesytí poznáním a vědomostmi ani organizovanými dokonalými zážitky ale tajemstvím.
Nejlépe tam, kde se potrhané pláštěnky studeně lepí k mokrým nohavicím, kde vítr každý podzim sčítá úrodu šípků a mlha nad žlutou trávou se ne a ne rozpustit.