Vždycky když jsem v dětství provedl nějakou do nebe volající pitomost, když jsem projevil nebývale vysokou míru zpozdilosti a budižkničemství, například když jsem ségru pustil pozpátku na sáňkách z kopce nebo když jsem s kamarádem Ignácem vyráběl podomácku vodík pomocí elektrolýzy, dostalo se mi speciálního a lingvisticky poněkud nejednoznačného označení. Kluku pitomá.

Jasně. Ve chvíli, kdy čelíte otcovu spravedlivému hněvu, je jednodušší (a pro vaši duševní integritu přínosnější) uzavřít celou záležitost konstatováním, že táta prostě neumí gramatiku. Alespoň tehdy to stačilo (opravdu – otcovy kvality tkvěly v úplně jiných oblastech než ve správně psané interpunkci a skloňování adjektiv).

Jenomže jak člověk přijde do let, zjistí, že některé staré soudy je třeba přehodnotit.

Takové chvíle obvykle přicházejí v čase, kdy má člověk čas přemýšlet.

To si tak stojím nedaleko datlí dutiny a čekám na přílet jednoho z rodičů (tedy toho datlího). Problém s focením datlů je ten, že v době, kdy už mláďata vykukují ven, nekrmí rodiče každých patnáct, dvacet ani třicet minut. Ke konci, těsně před opuštěním hnízda jsou mláďata krmena i jednou za třičtvrtě hodiny. Nebo jednou za hodinu.

A tak si sedám na mé oblíbené místo ve svahu, odkud je na datlí rodinku hezky vidět, krčím se pod maskovačkou, les voní, slunce olizuje vršky stromů, je to krása, ale tak trochu se nudím. Objektiv namířený k dutině, ostření, clonu i čas jsem překontroloval asi stopatnáckrát.

Kluk pitomá.

Proč se prostě neříká „pitomec“?

Že by proto, že moje pitomost byla tak velká, tak vtištěná do mé DNA, že i kdybych byla děvče, stejně bych byla pitomá? Že moje pitomost lámala nejen hranice lidského poznání, ale měla i transgenderový charakter?

Na kratičkou chvilku se opět soustředím na jarní les, dutinu a kvílení datlí panimámy někde v dálce. Poposednu si trochu, nohy brní, ale to za chvilku přejde, je krásné svěží jitro a svět je v pořádku. Neklidná mysl se ale opět hlásí o pozornost.

A nebo to bylo prostě tak, že jsem provedl takovou megahovadinu, jako bych to snad ani nebyl já? To by bylo věru rafinované a proto to jistě nebude pravda. Můj otec byl všechno, jen ne rafinovaný.

Datlí volání se přibližuje. Po stošestnácté kontroluju, jestli je vše jak má být a kluk pitomá se na chvíli ztrácí z dohledu.

Ne na dlouho.

Nebo to naopak byla podvědomá snaha zmírnit příliš ostrý odsudek mého hanebného činu? Nakonec ségra jízdu přežila a jistě to pro ni byl zážitek na který hned tak nezapomene a vodík samozřejmě vyprchal z jakékoli nádoby do které jsme ho jímali). Zkrátka neřekneme „kluk pitomý“ ale „kluk pitomá“, takže to vypadá, že pitomá je vlastně někdo jiný. Ale proč jsem potom nikdy neslyšel říkat „holka pitomej“?

Plané úvahy stranou. Datlí mamka přilétá a trojice hladových krků vystřeluje z dutiny. Jelikož jsem byl tentokrát připraven, nic jsem neponechal náhodě, klaplo to. Jedničky a nuly se sypou na paměťovou kartu a budoucí generace budou zase o něco bohatší.

Paráda, říkám si spokojeně nahlas.

A v duchu dodávám: Kluk šikovná.