Sedím v bistru uprostřed nedávno zrestaurované tovární haly a zasmušile hledím na celozrnný sendvič s avokádovou pomazánkou a krůtími prsíčky. 

Jsem v hlubokých rozpacích. 

Kdybyste mě zabili, nezapamatuju si, jak se vlastně tenhle evergreen, tenhle megahit hipsterských občerstvoven, správně jí.  

Rukama? Aby si o mě naproti sedící  Gazelí Královna myslela, že jsem primitivní prase? Schválně se někdy podívejte do zrcadla, až budete jíst třeba obyčejný šunkový chlebíček s vejcem. Nic moc, že? I kdybych byl Gandalf Bílý křížený se Seanem Connerym, avokádová kašička na obličeji spolehlivě zlikviduje veškerou lidskou důstojnost. 

Nebo snad příborem? Abych vypadal jako křupan, který neví, že sendvič se přeci jí ZÁSADNĚ rukama?  

No co… 

Nakonec se nějak rozhodnu. 

Prostě NĚJAK.  

Jenže to nekončí u sendviče.

Pokračuje to tím, že nevíte, jak se  správně vyslovuje Cordon Bleu nebo jak se balí usárna na čundr. Stejné rozpaky cítí i novopečený majitel vozu při prvním najíždění do automyčky nebo korporátní zaměstnanec na prvním firemním večírku.  

Nebo také fotograf, když poprvé vyšle svoje veledílo do veřejného prostoru. 

Namátkou: 

Mám správně kompozici? 

Co když si někdo zobrazí EXIF? Jak vysvětlím, že jsem nehybného puštíka, jehož jediný pohyb je občasné zamrkání, fotil na dvoutisícinu sekundy? 

Nepřehnal jsem to s tím doostřením? 

Není to přesaturovaný? 

Všimne si někdo těch přepalů? 

A tak dále…  

Je tu ale jedno tajemství, které všechno tohle naše pinožení a obavy ze soudů těch druhých staví do poněkud jiného světla. 

Prozradím vám ho. 

Připraveni? 

Ano? 

Tak tedy:

Nestarejme se o to, co si o nás myslí ostatní.  Ostatní mají totiž dost starostí s tím, co si o nich myslíme my.