Je pošmourné sobotní ráno a v hlavě Fotografově rozléhá se hluché, prázdné ticho. 

Nic, absolutně nic se nezdá být dost silným impulsem k tomu, aby se – tak jako každou sobotu před tím – rychle ale potichu sbalil a s rozechvělou duší plnou bláznivých představ vyrazil do studeného šera. 

Místo toho jen nehybně leží, podobný vyvržené velrybě, na pomezí mezi spánkem a bděním, vteřiny jsou hřebíčky do rakve jeho  ambicí a zdá se, že o programu tohoto víkendu je již rozhodnuto. 

„Pepo!“, zní náhle jako z veliké dálky Manželčin hlas. 

Fotografova velrybí identita se nemění. 

„Pepo!!!“, ozve se najednou překvapivě blízko. 

„PEPO!!!!“ „Nechtěl jsi jít na ty strakapoudy?“ 

„Cccc…ooo…? Chhhmmmmmmhhh…„, snaží se Fotograf (marně) artikulovat 

„Chtěl jsi jít fotit ty strakapoudy“, nedá se Manželka a dodává, „je už skoro půl šestý“. 

„Dzzzzzzzz…hmmmm…ghhháááááá…“, protahuje se Fotograf a pak upřesňuje:  

„Žluny, Miládko. Žluny“. 

 — 

 Je pošmourné sobotní ráno. Slunce ještě nevyšlo a Fotograf už stoupá s těžkým batohem do prudkého svahu. Přesně tak, jak si to včera představoval. Kmeny buků svítí do šera jako bizarní stříbrné sochy, o programu na víkend je rozhodnuto a Fotograf v duchu děkuje Manželce za to, že jej nenechala spát. 

Jsou totiž takové dny v životě Fotografa, kdy se nic nechce, kdy je všechno marno a kdy se Fotograf, aniž by k tomu ovšem byla objektivní příčina, dívá na svět jak na ubohé pinožení, a jeho múzy znuděně oblékají vytahané tepláky a s pytlíkem chipsů rezignovaně usedají k nekonečnému seriálu. 

Je bez nadsázky opravdovým požehnáním, objeví-li se v tuto chvíli někdo (nebo něco), co Fotografa opět nasměruje na oběžnou dráhu. 

Vývojka. 

 — 

 Je slunečné sobotní odpoledne. Fotograf se zachmuřeně vrací z toulek. Na kartách v obou slotech obou foťáků zívá beznadějné prázdno. Znavené fotografovy nohy odkrajují poslední desítky metrů cesty k domovu.  

„Jé, Pepo! Ty už jsi doma? Tak co?“, vítá Fotografa Manželka ačkoli sama až příliš jasně tuší, jaká bude odpověď. 

„Chm…“, procedí Fotograf mezi zuby neurčitě, ale zcela výstižně. 

„Chm…“, vzdychne solidárně a konejšivě Manželka, „a viděls aspoň něco?“ 

„Ale jo“, odpoví Fotograf zatímco si zouvá boty, „Žluny, Miládko. Žluny.“ 

„Faktjo?“ vykouzlí Manželka její pověstný úsměv, „a zelený nebo šedivý?“ 

„Zelený. Mají dutinu v tom velkým buku u Pohoří. Parádní místo. Za takový tři tejdny už budou mladý koukat ven. Co máme k obědu?“ 

„Uhlířinu.“ 

„Faktjo?“, rozzáří se Fotografova tvář, „Super!“, a pokračuje: „Ten strom je v takovým svahu a když si sednu o kus výš do kopce, mám je akorát před objektivem. Těch knedlíků víc. A cibulku máme? 

„Umyl sis ruce?“ 

„Jo.“ 

Dialog pokračuje v podobném duchu až do chvíle, kdy fotograf usedá k sobotnímu obědu. 

Pak se domem rozhostí blažené ticho. 

Fotograf pojídá uhlířinu a je rád, že tragédie prázdné karty se smrskla na pouhou lapálii, kterou napraví třeba hned zítra.  

Ještě, že má doma Manželku, která ho vždycky postaví nohama na zem (rozuměj zadkem na židli). 

Ustalovač. 

A pak že je analogová fotografie mrtvá.