Jen co mi slezlo akné, ocitl jsem se, aniž bych tušil jak, na pódiu, kde jsem pak po řadu dlouhých let předstíral, že jsem neodolatelnou kombinací toho nejlepšího z Jimmyho Hendrixe a toho nejhoršího z Johna Lennona. Byly to veselé a blaženou naivitou požehnané roky. Když se pak muzika ocitla na vedlejší koleji, aby uvolnila místo čumění do hledáčku, došlo mi, kolik paralel a průsečíků je mezi světem muzikantů a světem fotografů.

Tak například: Tak jako se svět muzikantů rozděluje na gibsonisty a fenderisty, má i fotografický vesmír své Monteky a Kapulety – nikonisti si utahují z canonistů a naopak. A obě skupiny potom svorně dehonestují olympofily, fujimily a sonymíry. Aby pak postupně všichni Nikonisti a Canonisti tajně koupili Olympus…

Ovšem nic není tak prchavé jako reklamní slogan. George Harrison zpívá „all things must pass“ a já si nemůžu pomoci, vždycky si na tenhle verš vzpomenu, když čtu, jaká že revoluce opět nastává a jak už nic nebude jako dřív.

Bude.

Čas totiž – jednou za dva roky – oponou trhne a na svět se vykulí nová zrcadlovka snů, která do křemíkového nebe pošle všechny zrcadlovky, které do křemíkového nebe poslaly všechny zrcadlovky vykulené před nimi.

Ona výše popisovaná paralelnost muzikantského a fotografického světa má ale přeci jen své meze. Zatímco představa Slashe se Stratocasterem nebo Buddy Hollyho s Gibsonem je komická a u citlivějších jedinců způsobí pravděpodobně několik dnů trvající tik, to, že váš oblíbený fotograf změní značku vybavení, zjisíte pouze tehdy, bude-li tak bláhový a prozradí vám to sám.

Takhle nějak vypadá základní verze typického dialogu mezi návštěvníkem výstavy a autorem fotografií:

„To jsou krásný fotky, číms to fotil?“

„To jsem fotil xxx (doplňte libovolný model foťáku)“

„Aha, tak to potom jo, to fotí samo.“

Schválně, zkuste prohlásit před kytaristou, poté co sleze z pódia, kde doširoka rozkročen, se zaťatými lícními svaly a – u těch šťastnějších – i vlající půlmetrovou hřívou právě vyždímal ze svého (například) Gibsona epické tříminutové sólo: „Jojo, Les Paul Standard devětapadesátka, to hraje samo“.

Nebo to raději nedělejte. Radím vám dobře.