Ptáčkaři, Polívkáři a Umělci

Inu – není fotograf jako fotograf.

Nemluvím ale o dělení na nikonisty, canonisty, olympusisty, digitálisty, analogisty a ostatní -isty 

A už vůbec ne o „profesionálech“ a „amatérech“. 

Mám na mysli to, jak se fotografové liší v  tom, co se jim děje v  hlavě. 

Fotografové zvířat jsou různí.  

Bez nároku na to, že je následující rozdělení definitivní nebo že je vůbec obecně platné, já si dělím to rozrůstající se maskované  Bratrstvo takto: 

Za prvé – Birder neboli Ptáčkař. 

Pošahaný podivín, plížící se ranním lesem v touze spatřit na vlastní oči pípající šedohnědé nic, které se na půl vteřiny mihne v podrostu a zmizí. 

Asociál, jehož nejcennějším majetkem je olezlý zápisník plný normálnímu člověku nesrozumitelných šifer, a který schopen kvůli jakémusi fóglovi kterého u nás nikdo nezahlédl asi čtyřicet let, cestovat přes celou Evropu. 

Vlakem. 

Blahoslaveny tedy budiž dny plné nekončící blaženosti, kdy se birder kochá, moc nefotí a odškrtává v check listu jeden špek za druhým. Pokud si takový jedinec pořídí fototechniku, chce od ní především, aby mu nebyla na obtíž. Prostě aby to fotilo a moc to nestálo a nevážilo. 

Ale nic netrvá věčně a na obzoru se už kupí černé mraky. A dříve nebo později to samozřejmě přijde. 

Z  temných hlubin internetu na našeho birdera vyskočí zářivá fotografie – dejme tomu – kolibříka. 

Tangary z kolumbijského horského pralesa. 

Ba co hůř – majestátního tygra z workshopu. 

Nebo vstavače z Bílých Karpat. 

Navíc s broučkem. 

Kdo by odolal? 

A je to.  

Od té chvíle už nic nebude jako dřív. 

Čím dál tím vyšší částky za fototechniku připadají našemu nešťastníkovi čím dál méně absurdní a adiktologická klinika může počítat s dalším pacientem. 

Ale je to krásné, takovým zvláštně zvráceným způsobem, to vám potvrdí asi každý, kdo tímhle peklem prošel. 

O nějaké dva roky později už fotograf verze 2.0, leží na břiše v  průchozí voliéře některé ZOO a už se ani necítí trapně, když ho dospělí překračují a děti s ostražitým výrazem širokým obloukem obcházejí. Je doslova v euforii z  toho, jak jeho nový objektiv kreslí a že nádherně rozblemcané pozadí jeho snímků konečně připomíná tu pověstnou hrachovou polívku. Nikomu to nepřizná, ale potají občas si doma vyfotí ručník na sušáku s prádlem, jen aby se znovu přesvědčil o tom, kolik detailů na fotce má. Učůrává blahem z toho, že jeho fotky konečně vypadají přesně tak jako fotky ostatních fotografů. 

Stejně…jako…fotky…ostatních…fotografů…? 

Stejně jako fotky ostatních fotografů!!! 

Stejně!!! 

A je to tu zas. V  téhle krátké chvilce se po léta lopotně vybudované sebevědomí řítí do nicoty, a pokud tenhle pád neskončí totální destrukcí Ega a prodejem objektivů, obvykle značně pod cenou, přichází triumfálně Fotograf 3.0. 

Umělec. 

Pořád má radost z ostrosti svých skel a barevného prostoru svého Eiza. Ale jen tak potichu. Na Polívkáře se kouká se shovívavým despektem, na Birdera s  jistou dávkou nostalgie a tvrdí, že on chce především zachytit Příběh. 

Akci. 

Okamžik. 

Kompozici. 

A život je zase krásný.

Bodejď by ne. 

Druhá manželka jeho koníčku fandí a ten úvěr na šestistovku už je taky skoro splacený. 

 

This entry was posted in Fejeton, Foto/Photo, Fototechnika, Ptáci/Birds, Zvířata/Animals and tagged , , , , , , , , , .

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*