„Tak co? Máš to?“

 „Neee!“

 „Já asi jo!“

 „Do hajzlu! Jaký máš ISO?“

 „Dvě stě…“

 „Fakt? A máš to ostrý?“

 „Ne.“

 „Hahaha!!!“

 Asi nikdo nikdy nespočítá, kolik variant tohoto rozhovoru existuje.

 Poté, co se volavka nebo medvěd ztratí z dosahu telekonvertory nadopovaných objektivů, nastává vždy to samé. Zběsilé prohlížení fotek, kontrola ostrosti, kompozice, expozice a všech těch podružných nepodstatností, o kterých si fotograf čte stohy knih a článků, jimž jsou věnovány tisíce hodin tutoriálů na Youtube, o které se do krve hádá na internetových fórech a na které v okamžiku, kdy se láme chleba, tak rád zapomíná.

 Bude-li vám někdo tvrdit, že fotografové jsou samotářští sociopati, nevěřte mu ani slovo. Jsou to jen jakési (nepříliš účinné) mimikry. My totiž bytostně potřebujeme lidstvo, které se bude obdivovat našim tvůrčím vizím, našemu neotřelému vidění světa nebo alespoň rozlišení snímače našich foťáků či ohniskové délce našich objektivů. Jen si představte svět, kde žijete jen vy, zvířata jsou krotká a je jich všude plno, neexistuje konkurence a tak tedy fotografujete jako smyslů zbavení, ale není tu nikdo, kdy by vám řekl, že „tohle je nejlepší fotka, jakou jsem kdy viděl“ nebo že „to není ostrý, kup si Canolympus“. Není koho přesvědčovat o tom, že bez fullframu se nedá pořídit kloudný obrázek či o tom, že jen v bezzrcadlovkách s pidisnímačem a rychlostí snímání 250 snímků za sekundu leží budoucnost lidstva. Svět, kde nikdo nereaguje na vaše fotografie, je světem, kde nemá smysl fotografie vůbec pořizovat a ten, kdo tvrdí, že fotí jenom pro sebe, lže si do kapsy.

 Pokud se rozhodnete nebloudit životem nazdařbůh a najdete si fotokámoše nebo fotokámošku, dostane se vám výše uvedeného v míře více než vrchovaté. A jako bonus dostanete spolehlivou kotvu, která vás udrží u země, když se pod dojmem prvního třetího místa v lokální soutěži chystáte vzlétnout kamsi k oblakům.

 Fotokámoši jsou vítaným zdrojem informací o lokalitách a neotřelých rad, mnohdy se stávají bezplatnou půjčovnou vám nedostupné  techniky, v extrémních případech i relativně levnými taxikáři a pojízdnou občerstvovací stanicí. Ale především přinášejí neocenitelné okamžiky inspirativní frustrace – v okamžiku, kdy se na sociální síti objeví jimi pořízená fotografie, která vás rozseká na cucky. Nebo ve chvíli, kdy se ocitnou na druhém místě v lokální soutěži.

 A proto radím: socializujte se (i mimo fejsbůk a tvitr).

Až jednou neudržíte v třesoucích se rukách ani tu nejlehčí sestavu vybavenou desetiosou stabilizací a během cesty na lokalitu zapomenete, co jdete fotit, budou (foto)kámoši – vedle vašich nejbližších – možná to jediné, co bude ještě dávat smysl.