„…a tak jsem měl nakonec štěstí a dudek přiletěl.“

Fotograf stojí se sklenkou v ruce před snímkem dudka přilétajícího s housenkou k hnízdní dutině a tímto prohlášením právě ukončil krátkou řeč na téma „Jak jsem pořídil tuto fotografii“.

Krátký ale vřelý potlesk.

„To je opravdu divoce žijící dudek?“

„Jak dlouho jste tam čekal?“

„Žijou dudci i u nás?“

„Jste na fejsbůku?“

Je to sameček nebo samička?“

„To jste byl někde schovanej?“

Otázky se sypou jako by se chumelilo a Fotograf odpovídá a odpovídá a pomalu dopíjí svůj sekt. Otázky mu pranic nevadí, možná mu dokonce lichotí takový zájem návštěvníků vernisáže. A lidi má vlastně vcelku rád. Proto také vystavuje dvakrát až třikrát do roka. Je to radost.

Pozornost posluchačů ale pomalu vyprchává jako bublinky ve Fotografově sektu. Poté, co se ti, kdo ještě před chvílí viseli Fotografovi na rtech, s hlavami plnými informací o cloně, času a ISO, rozptylují do prostoru výstavní síně, zůstává jen jediný, který z Fotografa nespouští ani na vteřinu dychtivé oči.

„Je to focené z přenosného fotokrytu“, odpoví Fotograf na poslední otázku.

„Tyjosuper“, vydechne mladík a rovnou smečuje: „To je někde na jižní Moravě, že?“

Z Fotografova hlasu náhle zavane odměřený chlad.

„Ehm…no…“

„Nějaká vinice, podle toho pozadí, že?“

„Chm…“, řekne velice neurčitě Mistr a nepřítomně se rozhlíží kolem sebe, jako kdyby otázka patřila někomu jinému.

„Vypadá to jako jedno místo, kde jsem loni v létě fotil mandelíka“, utrousí Obdivovatel.

„Man-de-lí-ka?“, ozve se Fotograf znovu, tentokrát velice určitě, odloží prázdnou sklenku a pomalu se otočí k Obdivovateli.

„A černýho čápa“, doráží Obdivovatel Fotografa přesně mířeným zásahem.

Zbytek večera pak tvoří Obdivovatel s Fotografem nerozlučnou dvojici. O čem si ti dva šeptali, zůstane ale navždycky tajemstvím.