Tak určitě.
Moc moc bych chtěl, obklopen mladými adepty wildlife fotografie, vyprávět chvějícím se hlasem o tom, jak jsem fotil opeřence a ochlupence starou fotopuškou Zenit, jak jsem pak trávíval dlouhé hodiny ve společnosti zvětšováku, pinzety a plastových vaniček. O nezaměnitelné vůni vývojky a ustalovače a o tom, jak je bezva mít ruce rozežrané od všech těch jedovatých roztoků a zrak krhavý od mžourání v šerém osvětlení temné komory.

Ale bohužel.
Jsem zplozenec digitálního věku.
I když vlastně…
Mám plnicí pero, se kterým občas něco napíšu, čtu normální papírové knihy a v mém foťáku je stále ještě zrcadlo, které sebou při každé expozici tříská jako psychopatická neurotička na piku.
Ale jinak?
Digitální bída.
Žádný osvit světlocitlivé vrstvy filmu. Žádný mokrý proces, žádné stříhání negativů.
Nějaká čísílka se tiše a bleskurychle kamsi uloží a pak se zase poskládají do barevných čtverečků.
Nechápu to a trochu mě to děsí.

Na kartě velikosti trsátka je bambilión snímků, z nichž dvě třetiny většinou zmizí (což ve skutečnosti znamená, že ta čísílka přestanou existovat). Něco občas zůstane a já se pak pošetilým šmrdláním prstem po displeji tabletu snažím ze špatných snímků udělat alespoň průměrné a z těch průměrných pak ohromující. Svým přátelům, z nichž mnohé jsem nepotkal už mnoho let (a některé, jak si právě uvědomuju, jsem nepotkal nikdy) posílám odkazy do galerie svých fotek, z nichž téměř žádná jaktěživo neopustí virtuální prostor.
A hodnotu toho, co vyplodím, určuji podle malých modrých paciček či podle komentářů stejných virtuálních osob na druhém konci drátu.
No co.
Takový je svět.

Je ale hezké, když Tamiko z Ósaky z druhého konce světa napíše k fotce vlhy od Hodonína „Great shot, Dusan“. Tamiko hodonínskou vlhu na vlastní oči asi nikdy neuvidí, ale teď už ví, že něco takového kdesi mezi Moskvou a Kodaní poletuje. Dokud jí ovšem v krátkodobé paměti tenhle poznatek nepřikryje jiný „great shot“ pro změnu z jižní Bolívie.
Ale třeba až jednou Tamiko přiletí s rodinou do Evropy.

A možná se při hektickém přesunu z Vídně do Prahy, někde za Břeclaví, za okny autobusu mihne zvláštní barevný stín a Tamiko bleskne hlavou matná vzpomínka na jeden „great shot“ na jejím Instáči. A z digitální bídy je náhle analogová vteřina, která na miskách vah hravě převáží bambilión bambiliónů virtuálních lajků.
Tak určitě.