Je půl čtvrté ráno a ve vaší hlavě se právě rozpoutalo malé inferno. Je to jako přírodní zákon: Ať už si budík nastavíte sebetišeji a jako vyzváněcí tón zvolíte něžnou píseň víly Zvonilky, v tuto šílenou chvíli se i nejsladší slavičí trylky mění v drásavé troubení pozounů a stříbrná zvonkohra připomíná obří kladiva tepající vaši nebohou lebku.

 Jsou to věru nezapomenutelné chvíle, kdy se vaše vědomí zběsile řítí černým tunelem, na jehož konci ovšem nečeká světlo, nýbrž temnota táhnoucí se od obzoru k obzoru.

 Během těch několika minut se rozhoduje, jestli dostojíte vašemu včerejšímu chvástavému předsevzetí a skutečně vyrazíte na naplánovaný fotolov nebo se prostě s temným zaúpěním zhroutíte zpátky do peřin a znovu vypnete hlavní jistič.

 Moje osobní zkušenost praví, že jakmile vstanete a oblečete si první tři kusy oblečení, máte vyhráno. A jakmile se ocitnete za dveřmi ověšeni batohem, maskovačkou, stativem v jedné a s bábovkou od manželky v druhé ruce, svět se rázem změní. Do duše se pomalu vkrádá hřejivý pocit vyděděnce, který dobrovolně táhne nocí za svými pochybnými cíli, zatímco i poslední opilci se pokorně navracejí domů.

 Jsou fotografové, kteří pobíhají po světě obloženi nejmodernějšími superteleobjektivy a jakoby si nevěděli rady s tím, že už nemohou používat výmluvy na nedostatečnost jejich výbavy, nacházejí tisíc a jeden nový důvod proč „to dnes nemá smysl“.

 Znám také ale fotografa, který tvrdí, že pokud je alespoň desetiprocentní šance, že vznikne fotka, má smysl se o ni pokusit. A protože jeho portfolilo je doslova nacpané krásnými snímky z celého světa, myslím, že na tom asi něco bude.

 Nefotím nijak dlouho, ale už za tu krátkou dobu jsem si ověřil, že jediný legální způsob, jak dostat na paměťovou kartu fotografii, je vyfotit ji. A že jenom focením se něco vyfotí.

 ***

 Je půl dvanácté dopoledne a vy se mátožně ploužíte k domovu. Tentokrát jste neměli štěstí. Skorci dnes asi lovili někde jinde a ledňáček se ukázal jen na krátkou chvilku, kdy kolem vás s typickým pískáním proletěl jako zářivá modrá šmouha.

 Přesto se někde uvnitř cítíte spokojeně. Úspěch totiž nemusí být jediným důvodem pro spokojenost. Ta může pramenit i z vědomí, že jste udělali maximum možného.

 Pokud se chystáte začít s focením přírody, nebo vlastně s čímkoli, co nejde předem přesně naplánovat, je dobré se připravit i na to, že kromě větších či menších úspěchů přijdou dost často i chvíle, kdy se budete muset opřít jen o víru, že nešlo udělat víc.

 A že to příště zkusíte zase.

 Jenom focením se totiž něco vyfotí.