Možná to taky znáte.

Ve fotografickém životě se občas vyskytnou obzvlášť neblahé dny, kdy snad každý ze čtyřiadvaceti milionů pixelů snímače vašeho foťáku stojí proti vám. Dny, kdy se ruka třese, myšlenky se toulají kdovíkde a jakákoli snaha o focení naráží na nepřekonatelné objektivní komplikace. Buď je světla tak málo, že vám při pohledu do hledáčku připadá, že nastal Temný věk nebo naopak – z nechutně modré oblohy už od rána září smrtící sluneční kotouč a zatímco vaši kolegové z práce, celebrity i ostatní normální lidi jásají nad tím nádherným počasím, vy se propadáte do bezedné letargie. Jsou ale i dny, kdy je sice světlo ideální, lesy a louky plné zvěře, dychtivé po tom, aby se vám producírovala před objektivem, ale kdy přesto cítíte, že jste prostě trapní a že vaše fotky jsou taky trapné, a že nestojí za to obouchávat kvůli nim závěrku, která je, mimochodem, taky trapná.

Pokud tedy patříte – tak jako já – k těm, kteří nemají vždy a za jakýchkoli okolností stoprocentní jistotu o smyslu svého počínání, zkuste si přiznat, že vaše hobby je – alespoň vzhledem k velikosti vesmíru – opravdu trapné. Že se svět bez vašich obrázků docela určitě bude točit dál. A že, ačkoli se s vámi o tom budou příslušníci vašeho fotokmene do krve hádat, nikoho ve skutečnosti nezajímá, jaké ISO, clonu a čas jste použili. Že jediné, co je doopravdy podstatné, je to, jak velkou část našich proklatě krátkých sprintů životem věnujeme něčemu, co nás baví.

A pak je to jednoduché. Jakmile se vaše fotoduše zahalí neproniknutelným mrakem a vy ucítíte, jak vám kotníky pomalu obaluje chladné, šedošedé bahno rutiny, nechte to chvilku tak a dělejte něco (cokoli) jiného.

Zapište se do kurzu herectví.

Napište někomu dopis.

Přenocujte v jurtě.

Buďte sami.

Navštivte nějaké historické místo.

Dejte si dvacet čtyři hodin sledování jednání Poslanecké sněmovny.

 Vsadím boty, že brzy budete zase šmejdit prstem po mapě a hledat, kde o víkendu vyfotíte příští obálku National Geographic.