Řeknu vám upřímně – jsou to neuvěřitelně srandovní partičky, ti lidi v maskáčích, když tak pobíhají po lese s těma divnejma dlouhejma rourama. A vždycky mě rozesměje, jak ohromně disciplinovaní jsou. Stačí jeden povel a všichni se poslušně svalí na zem.

Já tomu, co dělají, ani za mák nerozumím, ale zřejmě to bude nějakej rituál, nejspíš nějaký tydlencty náboženský kejkle, který mají zajistit bohatou úrodu nebo odvrátit povodně, nebo jsou to možná oslavy přechodu do dospělosti. I když to asi ne, protože dost často jde o starší seriózní lidi a otce a matky vod rodin. Je mi jich tak trochu líto, ale zároveň je mám vlastně docela rád.

Víte, já nedělám ze života žádnou velkou vědu, podle mě je nejdůležitější dobře se nadlábnout, k tomu nějaký teplý místo, kde ten žvanec v klidu strávíte a – když se vopravdu zadaří – nějakou tu samičku, aby jednomu nebylo smutno.

Jenže právě tyhle skupinky mě utvrzují v tom, že jsou věci mezi nebem a zemí, který možná nikdy nepochopíme, jako třeba právě to, že se dospělí páni tvorstva dobrovolně plazí v bahně, sněhu nebo tlejícím listí, celej den si pořád lehají a zase se zvedají, hekají u toho a funí, občas sprostě nadávají, ale většinou se tlemí, každopádně ale pořád – jako fakt pořád – mávají těma svejma rourama.

To je pro mě taky záhada, ty jejich pomůcky. Vypadá to jako flinta, ale dovopravdy to nestřílí, jen to tak suše – a občas dost rychle – cvaká. A tak to, myslím, flinta skoro určitě nebude, což říká i můj nejlepší kámoš, kterej flintu už párkrát viděl.

Pokud jde o mě, můj úkol je v podstatě strašně jednoduchej. Vždycky mě dovezou na místo, většinou ještě s pár kolegy, a když mě vyndají z tý malý přepravní klícky, vypustí mě ven, na nějakou lesní cestu nebo na louku, to už je na nich. Já pak běžím, kam mi řeknou, snažím se ze všech sil zachovat vážnou tvář, přičemž ti magoři, jak už jsem řekl, padnou k zemi, všelijak se převalujou z boku na bok a furt cvakají jak vo život.

Když mě to po nějaký době omrzí, seberu se a zkusím zmizet v lese. To se mi zatím nepodařilo, ale co – není všem dnům konec.

Nebo – a to mě baví ještě víc – si vyberu jednoho z nich, co nejrychleji k němu přiběhnu a jak tak leží v tom shnilým listí a nemůže se moc bránit, kousnu ho honem do hlavy. Nebo ji.

Prostě a jednoduše – život není vždycky procházka kurníkem plným slepic, ale jedno vím zcela jistě: umím si představit daleko horší způsob, jakým může vobyčejnej lišák trávit nejlepší léta svýho života.