Žijeme v krásné době. Několika kliknutími objevíme nám dosud neznámá místa, nahlídneme do nejvzdálenějších koutů světa a zatímco se na náš disk stahuje video z himalájských vrcholků nebo z strašidelných hloubek Indického oceánu, dojdeme si v klidu do ledničky pro pivo a brambůrky.

Za dvě sekundy se ocitneme kdekoli v tomto existujícím nebo v jakémkoli neexistujícím vesmíru.

***

Sedíme v hipsterském doupěti na Vinohradech, káva voní, chilloutové rytmy tlumeně tepou obě hemisféry, superrychlou wifinou sviští megabajty dat tam a zpět a můj dlouholetý kamarád mi nadšeně líčí své cesty do dalekých krajů.

Mluví o biodiverzitě, která bere dech, o kolibřících s duhovými křídly, o žábách s průhledným břichem, ptácích tančících dervišské tance a o levhartech jejichž oči svítí ve tmě pralesa. Jeho příběhy jsou plné superlativů, kde každá další předpona „nej“ před přídavným jménem rozhoupává mou fantazii a vzbuzuje údiv a taky trochu závist.

Vypravuje o půlročních přípravách na cestu, desítkách hodin na Internetu, číhání na nejlevnější letenky, rešerších, interaktivních mapách a e-mailové komunikaci s místními průvodci. Maluje mi obrázky plné barev o tom, jak se pomocí čtyř blesků fotí netopýr letící nad temnou vodou pralesní řeky, o setkání s velkou pětkou v africké savaně, jedovatých žabkách i o tučňáčích koloniiích na Tierra del Fuego.

Příběhy se snáší na mou středoevropskou hlavu jako jemný déšť na úbočí And.

Na tu samou hlavu, kterou při číhání na rodinku skorců zhruba dvanáct hodin poté smáčí chladné kapky deště mírného pásma. Přede mnou se předvádí hnědobílý krasavec a  levharti i vzácné poloopice, norské tundry i bažiny Everglades jsou tytam, a já prožívám mou vlastní reality show s jediným divákem.

To je víc než než jakékoli cizí 4K video z posledního neobjeveného pralesního údolí Konga, barevnější než jakýkoli live stream z džungle na Nové Guineji a nakonec i uspokojivější než sebelépe napsaný blog o přírodě.