Na kovově lesklou hladinu dopadá podvečerní slunce. Je konec dubna a jaro explodovalo v tisících barev, zvuků a vůní. Odlesky vlnící se hladiny tě opět bodají do očí, břeh je cítit pravěkou vůní ryb a bahna a suché rákosí ševelí monotónní songy.

Číháš na sýkořice vousaté, které tu každoročně hnízdí, v hlavě máš jasnou představu toho barevného akrobata, jak visí rozkročený mezi dvěma stvoly orobince. Co na tom, že podobnou fotku už jsi viděl nejmíň stokrát? Co na tom, že ji ještě nejmíň strokrát uvidíš?
Jedničky a nuly internetových galerií, digitální data, megapixely nejsou skutečné. Skutečný je tenhle podvečer, chlad vanoucí od vody a bublinky, které se při každém kroku zvedají z černého bahna a tančí kolem tvých holínek.

Tahle chvíle je jen tvoje.

Kdo ví, jestli existuje nějaký fotopámbíček? Někdo kdo odněkud určuje, kdy a jak nám pošle to, co potřebujeme.

Filosofování nikdy nebylo tvým koníčkem, ale i tak tě napadá, kde jsou hranice toho, co si můžeš ve fotografování zvířat vysnít. Padesát tisíc followerů na Fejsu? Obálka National Geographic? Být na volné noze a uživit se tím, co tě baví? Fotka datla okinawského? Kamarádit se s Davidem Attenboroughem?
K jakémukoli z podobných cílů máš nesmírně daleko. Limitován vlastní nezkušeností, leností a malověrností postáváš někde na půli cesty.

Sluneční paprsky, opírající se ti do zad a racci kroužící nad vodou, jsou opravdoví, ne to co je před tebou nebo co máš za sebou.

Za podobných hlubokomyslných úvah přicházíš na dohled hranice rákosin, tam, kde začíná volná hladina.

Kdopak ví, jestli nějaký fotopámbíček vyřizuje přesně všechny naše objednávky?
Nejspíš ne, říkáš si.
A nebo přeci jen…?

Zastavuješ se upoután nečekaným pohybem po tvé pravici. Ztuhneš v napjatém očekávání a mžouráš do změti žlutých stébel nasvícených večerním sluncem. Chvilku trvá, než ho spatříš. Ale není pochyb. Ten zvláštní způsob letu a hnízdo na jednom z ostrůvků pevné země – moták pochop, tajemný duch rákosin, dosedl zlehka na hnízdo.
Stojíš tam bez dechu několik desítek vteřin, foťák zavěšený na rameni, vše je jak má být, ale přesto, že ti hlavou víří milión myšlenek na to, jak tuhle scénu zaznamenat, uděláš nakonec to jediné správné. Pomalu a tiše se stejnou cestou, kterou jsi přišel, opět vytratíš.

A právě v téhle chvíli jsi přestal být fotografem. Někdy je nejlepší fotografie ta, kterou neuděláš.