Ať si kdo chce, co chce říká, více či méně zbytnělé Ego patří k výbavě fotografa přírody stejně neodmyslitelně jako nevkusná maskáčová vestička a profil na Instagramu. Dříve nebo později (ale obvykle dříve než je vhodné) každý majitel fotoaparátu a delšího skla dospěje k poznání, že pokud má být svět o něco harmoničtějším místem, je…
Sedím v bistru uprostřed nedávno zrestaurované tovární haly a zasmušile hledím na celozrnný sendvič s avokádovou pomazánkou a krůtími prsíčky. Jsem v hlubokých rozpacích. Kdybyste mě zabili, nezapamatuju si, jak se vlastně tenhle evergreen, tenhle megahit hipsterských občerstvoven, správně jí. Rukama? Aby si o mě naproti sedící Gazelí Královna myslela, že jsem primitivní prase? Schválně…
Je půl čtvrté ráno a ve vaší hlavě se právě rozpoutalo malé inferno. Je to jako přírodní zákon: Ať už si budík nastavíte sebetišeji a jako vyzváněcí tón zvolíte něžnou píseň víly Zvonilky, v tuto šílenou chvíli se i nejsladší slavičí trylky mění v drásavé troubení pozounů a stříbrná zvonkohra připomíná obří kladiva tepající vaši…
Žijeme v krásné době. Několika kliknutími objevíme nám dosud neznámá místa, nahlídneme do nejvzdálenějších koutů světa a zatímco se na náš disk stahuje video z himalájských vrcholků nebo z strašidelných hloubek Indického oceánu, dojdeme si v klidu do ledničky pro pivo a brambůrky. Za dvě sekundy se ocitneme kdekoli v tomto existujícím nebo v jakémkoli…
Jen co mi slezlo akné, ocitl jsem se, aniž bych tušil jak, na pódiu, kde jsem pak po řadu dlouhých let předstíral, že jsem neodolatelnou kombinací toho nejlepšího z Jimmyho Hendrixe a toho nejhoršího z Johna Lennona. Byly to veselé a blaženou naivitou požehnané roky. Když se pak muzika ocitla na vedlejší koleji, aby uvolnila…
Je pošmourné sobotní ráno a v hlavě Fotografově rozléhá se hluché, prázdné ticho. Nic, absolutně nic se nezdá být dost silným impulsem k tomu, aby se – tak jako každou sobotu před tím – rychle ale potichu sbalil a s rozechvělou duší plnou bláznivých představ vyrazil do studeného šera. Místo toho jen nehybně leží, podobný vyvržené velrybě, na pomezí mezi spánkem a bděním, vteřiny jsou hřebíčky do rakve…
„Jak mi to jen mohla udělat? Po všech těch letech?“ téměř vzlyká hubený prošedivělý čtyřicátník nad rozpitou sklenicí smíchovského ležáku. „Po tom všem, co jsme spolu prožili! Po tom všem, co jsem do ní vložil!“ naříká. „Jo jo,“ pronáší v pravidelných intervalech o nějakých deset, patnáct let starší tlouštík a na první pohled je jasné,…