Jak být fotografem přírody a přesto být šťastný – díl 5.

Rada pátá: Pochlubte se

 

Ať si kdo chce, co chce říká, více či méně zbytnělé Ego patří k výbavě fotografa přírody stejně neodmyslitelně jako nevkusná maskáčová vestička a profil na Instagramu. Dříve nebo později (ale obvykle dříve než je vhodné) každý majitel fotoaparátu a delšího skla dospěje k poznání, že pokud má být svět o něco harmoničtějším místem, je nezbytné, aby jeho dílo promluvilo slovy dosud nevyřčenými, aby zcyničtělá euroantlantická společnost stanula v němém úžasu nad objevnou vizualitou jeho fotografií. 

Náš nebohý umělec ovšem netuší, že jeho sebedůvěra se tímto okamžikem ocitne na vratké palubě veřejného mínění. Že už navždy bude vystavován dilematu, zda stále dokola obhajovat svoje děti před těmi, kteří mají výhrady ke kompozici, barevnému podání, formátu fotografie či k jeho osobě anebo prostě nebude říkat nic a bude se řídit heslem „orel much nelapá“.

I tak ale stojí za to, opustit bezpečné příšeří harddisků počítače a přinést příslovečnou kůži na trh.  

Jistě – fejsbůková generace valí fotky po miliardách na sociální sítě a do internetových galerií, kde na nich zrakem spočine miliarda lidí denně. Po dobu asi třetiny sekundy, asi tak. Prohlídka internetové galerie tak připomíná šíleného Japonce na dovolené ve střední Evropě. S tím rozdílem, že zatímco pan Misaki si fotky doma po návratu z cest v kruhu příbuzných prohlédne, návštěvník galerie se většinou k jednou viděné fotografii vrátí leda omylem. 

A proto pravím vám: Tiskněmež a vystavujmež. A také soutěžmež, neboť ten, kdož projde sítem porotců a uzří své dílo mezi díly jiných pokušitelů vrtkavé přízně Štěstěny, zažije slasti nevídané. Závist mužů i lásku žen (nebo naopak). Nikdy nekončící vnitřní klid a blaženost na věky věků. 

Ale legrace stranou – vidět vlastní fotografii viset jinde, než na zdi vlastního obydlí je vážně ničím nenahraditelný zážitek. To si tak sedíte v koutě vaší oblíbené kavárny, kde vám (nejspíš aby už od vás měli pokoj) konečně umožnili pověsit čtyři vaše nejlepší kousky. Fotografie dokonale prozařují jinak nudný a šedivý prostor (alespoň vám to tak připadá) a vy se spokojeně rochníte v pocitu vlastní důležitosti.  

Alespoň obden do kavárny chodíte kontrolovat, jestli si vaši první výstavy někdo všimne. Když pak jednoho takového odpoledne k vaší fotografii přistoupí oduševnělá dlouhovlasá dvacítka, bezpochyby studentka AVU, zeptá se na něco obsluhy a ta ukáže někam vaším směrem, ve vaší nejisté duši vyjde zářivé Slunce a v hlavě se zároveň rozjede kolotoč úvah o tom, jak naložit s tou nečekanou ale vítanou pozorností. 

Svět je ale víc v rovnováze, než tušíte. Zatímco se v duchu rozhodujete, zda budete spíš za skromného génia nebo se opět skryjete za osvědčenou masku lehce arogantního vtipálka, ona bytost se posadí k vedlejšímu stolku, aniž by o vás zavadila pohledem, protože tam má na dnešní večer rezervaci. 

Prostě jak říkám – pocit k nezaplacení. 

 

This entry was posted in Fejeton, Foto/Photo, Nezařazené/Misc, Ostatní rostliny/Other plants, Ptáci/Birds, Soutěže, Zvířata/Animals and tagged , , , , .

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*