„Jak mi to jen mohla udělat? Po všech těch letech?“ téměř vzlyká hubený prošedivělý čtyřicátník nad rozpitou sklenicí smíchovského ležáku. „Po tom všem, co jsme spolu prožili! Po tom všem, co jsem do ní vložil!“ naříká.
„Jo jo,“ pronáší v pravidelných intervalech o nějakých deset, patnáct let starší tlouštík a na první pohled je jasné, že tentokrát je se svými radami a sebejistotou, jindy tak okázale předváděnou, úplně v koncích.
„Jo jo,“ opakuje znovu bezradně a dodává: „Kdo by to byl čekal, že jo?“
„No právě,“ hlesne ten mladší a usrkne zvětralého piva. „Všichni mi říkali, jak je skvělá. Že je to ta nejlepší. Na celej život, říkali.“
Podívá se zarudlýma očima na staršího: „I tys to říkal, Karle.“
Karel nervózně poposedne a s pohledem upřeným do zrzavého jezírka se škraloupem pivní pěny tiše povídá:
„To jo, Venco. Říkal. Všichni to říkali.“ a dodává: „Kdo to moh‘ vědět?“
Z hloubi Václavovy zmučené duše se vydere předlouhý vzdech. Tak dlouhý a tak těžký, až se Karlovi zdá, že se nad lepkavou deskou stolu zčistajasna objevuje temný hnědočerný mrak, pomalu stoupá ke stropu, a tam zůstává viset, zlověstný ve své temné nehybnosti.
„Dopijem a pudem, Venouši,“ říká honem, aby zaplašil tu náhlou tíseň.
Václav rezignovaně přikývne, bezmyšlenkovitě do sebe naklopí zbytek piva a začne nemotorně soukat své čapí nohy zpod stolu.

Mrazivý vzduch venku sice oběma kumpánům přeci jen trochu pročistí hlavu, ale Karel i tak vidí, že temnomrak se stále drží nad jejich hlavami.
„Tyvole, Karle, ale to je vážně v prdeli,“ začne Václav znovu, „to je jako by ty roky před tím vůbec neexistovaly.“
„To zase ne, hele,“ oponuje Karel a přemýšlí, jestli ten hrozivý černý závoj nahoře opravdu vidí jenom on. „Máš vzpomínky, zážitky a ty ti už nikdo nikdy nevezme. A navíc, není všem dnům konec. Najdeš jinou, uvidíš. Lepší. A bejt tebou,“ dodává, povzbuzen Václavovým mlčením, „bejt tebou, najdu si rovnou dvě. Pro sichr, chápeš?“
Václav se zastaví a překvapeně se na Karla podívá:
„Dvě?“
„No jasně. Když jedna zklame, máš pořád tu druhou a jedeš dál“
„Ale…“
„Podívej, kamaráde,“ nenechá se Karel přerušit, „nikdy jsme se o tom spolu nebavili, ani nevím proč. Možná mě prostě nenapadlo, že seš takovej idealista. Ale řeknu ti to teda na rovinu. Já mám taky dvě.“
„Ty…máš…dvě?“ žasne Václav. „Od kdy, prosím tě?“
„Odjakživa, Vašku. Odjakživa.“
„A ty myslíš…?“
„Nemyslím, Véno. Vím to.“
„Oukej,“ řekne prostě Václav po chvíli mlčení a Karel by v tu chvíli přísahal, že vidí, jak tím temným mrakem projíždí zářivý sluneční paprsek a jako zlatý meč ho porcuje na kusy. Nad Václavovou hlavou se objevila chladně modrá říjnová obloha.
„A zítra…,“ povídá Karel už skoro vesele, „zítra půjdu s tebou a pár paměťovejch karet si taky koupím. Jeden nikdy neví.“