Strakapoud prostřední – poslední karpatský cvak

Znáte to.

Když se vám odněkud nechce, prodlužujete odjezd, jak jen můžete.

Z Bílých Karpat vždycky odjíždím v trochu sentimentálním módu. Polosmuten, bez ohledu na to, co mě čeká druhý den.

Poslední ráno. Kufry a batohy zabalené, děti vyčůrané, auto natankované, chalupa uklizená a Marie dopíjí poslední  karpatskou kávičku před domem.

A já?

Jsem sedm nebo dvacet šest kilometrů od této idylky a snažím se (bez kávičky, nenatankován a dost často i nevyčůrán) v temném lese zachytit přílet prostředního strakapouda.

Dobře mi tak.