OŠKLIVÁ ZÁLEŽITOST

Existují fotografové, kteří – poletujíce světem – trousí denně ohromující snímky těch nejvzácnějších tvorů planety v dokonalé technické kvalitě.

Umělci, z kterých máte dojmem, že vládnou nějakým všemocným fotokouzlem, díky němuž se k nim zdaleka sbíhají barevné pralesní žabky, slétají všichni dudci od Břeclavi a kostaričtí kvesalové se v hejnech předhánějí, který z nich vykrouží před jejich objektivem elegantnější křivku.

Navštívit výstavu nebo web takového Nadčlověka přináší těžko popsatelnou směsici pocitů, z nichž závist bývá obvykle na prvním místě peletonu.

Závidět není hezký, vtloukali nám do hlav.

 

Rodiče.

Soužky učitelky.

Paní učitelky.

Kamarádi.

Bývalí kamarádi.

Známí, jejichž čakry září (narozdíl od těch našich) běloskvoucí čistotou.

Když nebyl nikdo podobný k dispozici, vtloukali jsme to do hlav sami sobě.

Závist je prostě megafuj.

 

Je to jako epidemie, vážně.

Každý filmový záporák tuhle nemoc má.

Glum závidí Frodovi Prsten.

Salieri závidí Mozartovi talent.

Santer závidí Vinnetouovi stříbrnou pušku a kvalitní mokasíny.

Freddy Krueger závidí všem, kteří můžou normálně spát, že můžou normálně spát.

Tenjehožjménosenesmívyslovit závidí Harrymu Potterovi, že nevypadá jako cuketa s očima.

 

Není tedy pochyb o tom, že kdo závidí druhým, nemůže být dobrý člověk.

 

Já tedy taky závidím.

Často.

A intenzivně.

Moc dobře znám to kruté svíjení útrob při pohledu na dokonalou fotografii z druhého konce světa, kterou pořídil někdo jiný. Ve dnech následujících po takovém zážitku nesnídám, neobědvám, nevečeřím a večer jen otupěle posedávám v potemnělém koutě bezejmenného baru nad levnou lihovinou. V noci pak – tiše, abych nevzbudil manželku, která pro mé duševní rozpoložení nemá pochopení – vzlykám do polštáře, hryzaje tentýž.

Někteří tento stav eufemicky nazývají ‚inspirací‘.

Já ale vím svoje.

To co má Darth Vader, doktor Cvach nebo Sauron, mám já taky.

 

Ale všechno jednou skončí.

Jednoho kalného jitra, s opuchlýma očima, vyprahlou duší a neholenou tváří, zamířím do lesa. Kupodivu nikoli proto, abych se oběsil na první vodorovné větvi, kterou uvidím, ale abych se pokusil ve skromných podmínkách české krajiny vytvořit fotografii, která způsobí bezesné noci zase někomu jinému.

Ne, není to správné.

A není to možná ani spravedlivé.

Ale moc mě to baví.

 

This entry was posted in fejeton, humor, Jak být fotografem přírody a přesto být šťastný, Uncategorized, wildlife.

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*