Vopravdická černá

„Kupte si, pane, to cégéčko. Sedmadvacetipalcová úhlopříčka, stínítko v ceně, má to vnitřní kalibraci a hlavně – umí to vopravdickou černou.“

V téhle prchavé chvilce, kterou mi prodavač poskytl, abych jaksepatří užasl a patrně také abych se trochu zastyděl, že jsem snad uvažoval o tom, že si cégéčko nepořídím, vzpomněl jsem si na nedávné ráno na břehu Rozkoše. Tehdy jsem, olepený smrdutým bahnem a suchými (nicméně stejně smrdutými) zbytky vodního rostlinstva, vleže doufal, že v tom nejkrásnějším ranním světle přiletí vodouši či  jespáci, kteří tou dobou právě táhli k jihu. Naproti, na východním břehu nebe pomalu růžovělo, navzdory blízkosti vodní plochy a přikrádajícímu se podzimu bylo docela teplo a ševelení maskovací sítě ve větru byl jediný zvuk, který dokresloval tu kýčovku, které jsem byl součástí.

 

 

Jelikož mám v životě tu smůlu, že se moje racionální jádro zpravidla odmítá pustit otěží a vstupuje mi do hlavy kdykoli jsem svědkem něčeho poetického, intimního nebo nedejbože dojemného, byl okamžitě spuštěn řetězec asociací: „Tyhle barevný přechody, to by v osmi bitech nešlo, jak mám zaznamenat tu atmosféru, hm, bahno v rukávu, to se vypere, měl jsem se předtím vyčůrat, neměl bych radši točit video, jaký mám ISO, do hajzlu třitísíce dvěstě, ještě že mám ten nový odšumovací plugin…“ 

A tak ležím ve vopravdickým bahně, vopravdický slunce se prodírá vopravdickou mlhou a zaručeně vopravdický ptáci začínají zpívat svý vopravdický songy. A já, místo toho abych čuměl s otevřenou hubou na to Boží nadělení a místo toho, abych tak trochu zapomněl, kvůli čemu jsem přijel, jen produkuju splašené myšlenky a vzápětí se je pokouším (marně) chytit. Zahazuju tyhle nesamozřejmé chvíle, jako kdybych snad měl nějakou jistotu, že zítra ještě udržím alespoň foťák v ruce a nebudu jen bezduchým shlukem rozpadajících se proteinů na stole v suterénu  Ústavu patologie.

 

 

Nevím, jestli vážně potřebuju „vopravdickou černou“. Nemůžu s jistotou říct, jestli se dá žít bez odšumovacích pluginů a kalibračních sond. Moje žena skálopevně věří, že ano. Já si tak jistý nejsem.

Jistojistě ale vím, že bez vopravdický vůně pozdního léta, bez modrorůžových rán a okamžiků, kdy i racionální neznabozi na chvíli ztratí řeč, by veškeré naše snažení bylo jen bezduchým shlukem nul a jedniček, smutně ležícím v suterénech našich legračně krátkých životů.

 

 

This entry was posted in Foto/Photo, Ptáci/Birds, Savci/Mammals, Zvířata/Animals.

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*