Strakapoudí ateliér

Každoročně, jakmile napadne sníh, posedne mě krmítkový démon a stávám se postrachem pražských řezníků. Aniž bych koutkem oka zavadil o výstavní bifteky, luxusní svíčkové a nádherné vepřové panenky, zajímá mě jen a pouze syrový hovězí lůj. Čím víc, tím líp. Moje žena už ví, co přijde a zatímco se vydávám na tuto spanilou jízdu, ona sama se doma jenom tiše modlí, aby v lednici zbylo alespoň nějaké místo pro lidskou stravu.

Když jsem se jednoho pošmourného podzimního dne procházel s foťákem Vinořským parkem, nějak zrovna nebylo co fotit. Rozmrzele jsem se posadil ke kmeni jednoho ze starých dubů, a v rámci zevlování jsem z dlouhé chvíle jen tak koukal skrz hledáček do korun stromů, když jsem na jednom ze vzdálenějších kmenů zaregistroval jakýsi pohyb. Jen tak nazdařbůh jsem cvaknul zkušební fotku, spíše jen z pohodlnosti vytahovat dalekohled a zjišťovat, jaký neposeda se to tam vrtí. Když jsem pak na displeji snímek přiblížil, zjistil jsem, že nejde – jak jsem se domníval – o strakapouda velkého, kteří jsou ve Vinoři na každém kroku, ale že jsem měl to potěšení se setkat se strakapoudem prostředním, který není zdaleka tak běžný. Fotka, jak lze vidět, byla pochopitelně rozmazaná, plná ohyzdného šumu, prostě radost pohledět. V té chvíli jsem už ale věděl, že strakapoud prostřední bude můj program na tuto zimu.

Jelikož jsem už rok předtím zřídil ve Vinoři jednoduché samosypné krmítko, rozhodl jsem se, že nejjednodušší bude na stejném místě vytvořit sestavu, která by mohla přilákat také nějaké šplhavce.
Inspiroval jsem se postupy amerického fotografa Alana Murphyho, jemuž jeho do dokonalosti propracovaný systém umožňuje produkovat zajímavé fotografie nejrůznějších druhů ptáků, včetně šplhavců.

Jako krmivo pro strakapoudy jsem používal právě rozpuštěný hovězí lůj, kterým jsem každé ráno pomazal větve a kmeny stromů v blízkém okolí aby se strakapoudi naučili na místo pravidelně vracet. Netrvalo dlouho a první „prostředňák“ zjistil, že na kmeni javoru najde každé ráno mňamku, jakou do té doby neokusil. Od té doby jsem si mohl být téměř jistý, že se každé ráno potkáme.

 

 

Během této doby jsem v lese našel několik zajímavých kmínků a odsedacích větví, které jsem na finální fotografii chtěl mít.
Dalším krokem pak bylo zajistit, aby se strakapoud posadil na připravený kmínek a to přesně tam, kde jsem ho kompozičně potřeboval. Zatím jsem ještě nepoužíval vybrané odsedací větve, ty jsem si schovával na focení „na ostro“. Nejprve jsem do míst, kde jsem chtěl později pořídit fotografii na obálku National Geographic, umístil několik výrazných kmenů, které prostě nešlo přehlédnout a opět je ozdobil hovězím lojem. Asi po dvou, třech dnech, když ptáci zjistili, že na okolních kmenech už nic nenajdou, přesunuli se na toto nové stanoviště. Dlužno říci, že díky sýkorám, které lůj na kmenech objevily vždy jako první, bylo pro ostatní druhy velmi jednoduché zjistit, kde se dá najít něco k snědku.
Vždycky jsem nějakých třicet nebo čtyřicet minut na místě poseděl, jednak proto, aby si ptáci zvykli na mou přítomnost ale hlavně proto, že každodenní pobyt v lese plném ptačího zpěvu byl skvělý relax před odchodem do práce.

A pak už se začaly dít věci. Během nějakých čtrnácti dnů se legenda o lojovém Jánošíkovi roznesla mezi vinořskými opeřenci široko daleko a já jsem tak každé ráno po příchodu ke krmítku viděl větve obsypané sýkorami a brhlíky, trochu níže se čepýřily červenky a v době, kdy rtuť teploměru klesala k mínus dvaceti, už na mě netrpělivě čekávali jikavci a také strakapoudi ztráceli postupně plachost a bezostyšně mě pozorovali při doplňování slunečnice z několika desítek centimetrů. V době mé nepřítomnosti se objevil i datel černý, jak je vidět z velkých vytesaných otvorů na fotografii krmítka. Zajíci se běžně procházeli na dosah ruky a jako neposedný lesní duchové se na tom, co spadlo „pod stůl“ přiživovali norníci rudí (na ty jsem úspěšně políčil později). Dvakrát jsem poblíž zahlédl dva strakapoudy malé, ale ti se bohužel krmítkem zlákat nenechali.

To byla ta správná doba pro dokončení mého lesního ateliéru. Vybrané odsedací větve a kmínky jsem naaranžoval tak,aby v pozadí byla jednolitá plocha a aby bylo možno fotografovat z úrovně očí. Z přiložených fotografií je vidět, jak je sestava vytvořena, jak jsou jednotlivé kmeny a odsedací větve upevněny a jak bylo na strakapouda políčeno. V den fotografování jsem pak umístil lůj pouze na připravenou větev – tak aby návnada nebyla ze strany fotografování vidět a aby hladový strakapoud neměl jinou možnost, než usednout přesně na místo, kde jsem ho chtěl mít.

Vzhledem k tomu, že na mě byli ptáci již zvyklí, nebylo potřeba se při focení nijak maskovat. Stačilo si jen sednout na stejné místo jako obvykle a prostě počkat, až se strakoš pustí do snídaně. Jednou jsem se, spíše že zvyku, zakryl maskovací sítí, ale připadalo mi, že nečekané pohyby té podivné zelené hromady ptáky spíš lekají a plaší.

Postupem času jsem vystřídal různé odsedací větve a kmeny, ve vertikálním i horizontálním nastavení. Zjistil jsem, že se vyplatí naučit strakapouda nejprve na nějaký silný kmen, kde se cítí bezpečně a postupně zkoušet slabší a slabší odsedačky. Na fotce nejlépe vypadá, když je kmen slabší, než strakapoudí tělo, když vizuálně nezabírá moc místa. Ideální je, když je na fotografii vidět celá šířka kmene, pak je jeho vizuální váha poněkud kompenzována tím, že rozmazané pozadí je z obou stran kmene. Ale jak už to bývá, podmínky jsou jen málokdy ideální.

Každopádně se opravdu vyplatí věnovat se jednmu druhu soustavně třeba několik měsíců. Člověk toho spoustu zjistí o jeho chování, naposlouchá si jeho hlasové projevy, báječně si vyčistí hlavu – to vše umocněné fajn pocitem, že pomohl ptákům přežít letošní krátkou ale tuhou zimu. Ti, kteří touží po fotografii „jak z ateliéru“ mohou před příští zimou uvažovat o stavbě podobného krmítka na své zahradě nebo v blízkém lese.

Na závěr tedy ještě pár fotek, které už se snad dají považovat za přijatelný výsledek mého zimního laškování se strakapoudy ve Vinořském parku. Hlavní pro mě ale asi stejně byly ty krásné chvíle, kdy do uší zní píseň, která se nikdy neoposlouchá – třepetání ptačích křídel.

This entry was posted in Foto/Photo, Ptáci/Birds, Video, Zvířata/Animals and tagged , , , , , , , , , .