Rodopské repete

Říká se, že člověk nevstoupí dvakrát to téže řeky. 
Inu, nemyslím si to. 
Alespoň pokud jde o řeku jménem Arda, která protéká východními Rodopy, pohořím na jihu Bulharska.

Neuplynul ani půlrok od našeho lednového výletu do Madžarova a už se opět drkotáme po prašné cestě mezi kopci, které jsou tentokrát zality červnovým sluncem a kudrnaté nevysokou křovinatou vegetací. Nad šedohnědými skalami visí dopolední parno a vzduch nad obzorem se tetelí.
I já se tetelím – blahem z pomyšlení na všechnu tu balkánskou zvěř, která netrpělivě čeká až se mi dostane do hledáčku foťáku.

Znám lidi, jejichž životní filosofií je nevěřit, že věci dopadnou dobře a když už mají něco očekávat, pak tedy spíše to horší. Že bude furt pršet a fotit skoro nepůjde. Že bude imrvére vymetená modroha a fotky nebudou stát za nic. Že supi nepřiletí. Šakali že nepřijdou. Na srbských hranicích nás svlečou do naha, zabaví nám foťáky a zavřou nás na tři dny do vazby. Tohle vidění světa pak odůvodňují vírou, že pak je nic nepříjemně nepřekvapí.
A já vážně nevím… Myslím si naopak, že člověk, který pluje životem s tím, že se raději na nic netěší, obvykle postrádá také schopnost radivat se z okamžiku, kdy se něco – navzdory jeho očekávání – podaří.
Takže na to jdu od opačného konce – těším se jako malej Jarda, aniž bych měl jistotu, že se moje očekávání alespoň z poloviny naplní. Když to nevyjde, dobrá… Budu se těšit na příště.

 

 

Ale to jen na okraj. Rodopy mě naprosto a zcela nadchly. Přiznávám – dudka ani mandelíka jsem nevyfotil, šakala jsem tentokrát ani nezahlédl, na sýčka nějak nebyl čas. Ale ani náhodou nemůžu říct, že se výlet nepovedl. Černí čápi lovící v čarokrásné zátoce pod strmými skalami, želvy slunící se na říčních balvanech i něco těch orchidejí jsme stihli. Prvně v životě vidím nádherné stuholetky, motýlky z jiného světa. A pak jsou tu obezřetní supi, všudypřítomní a nebojácní ťuhýci (včetně o něco opatrnějšího rudohlavého), zářiví strnadi černohlaví. A to nemluvím o balkánských loukách, barevných jako cikánská sukně, ty mně prostě vyrazily dech. Makrofotografa-kardiaka by na nich pravděpodobně stihla náhlá srdeční příhoda. Luční rostliny prudce a hořce voní a kolem vás se to doslova hemží (výstižnější slovo pro popis života na rodopských loukách asi neexistuje) hmyzáky všech tvarů a velikostí. Slunce pálí, letní odpoledne je plné ohlušujícího cvrkotu a vy víte, že podobných míst v Evropě mnoho není.
Jižní Bulharsko je chudý kraj.
Jižní Bulharsko je bohatý kraj.

 

This entry was posted in Makro, Orchideje/Orchids, Ptáci/Birds, Savci/Mammals, Zvířata/Animals and tagged , , , , , , , , , .

    Přečtěte si také:

2 Comments

  1. Petr Študent 30.7.2018 at 7.48 #

    Ty fotky supů jsou parádní. Vysezeno v krytu, nebo jen tak „na toulačku“?

    • Dusan Vainer 30.7.2018 at 7.59 #

      Petře, kdepak na toulačku… Supi jsou nesmírně plaší. Kejchneš a pak je dva dny nevidíš. 😀 Stejně tak černí čápi.

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*