Jak jsem se nebál vlka nic

Je časné nedělní ráno, hluboká tma, skrz hustou mlhu není vidět na více jak deset metrů a náš pětimístný offroad se pomalu ale jistě šplhá po rozbahněné cestě do prudkého kopce. Ve fotokrytu na vrcholu musíme být ještě před rozedněním. Marinova manželka Albena řídí sebejistě a zkušeně ale i tak s námi vůz hází ze strany na stranu, dopředu i dozadu, nahoru i dolů. Tak začíná naše druhé ráno na jihu Bulharska, kam jsme přijeli za supy, vlky, šakaly a orly.

Když se mi v polovině ledna nečekaně naskytla možnost připojit se ke skupině fotografů na jejich cestě na Balkán, dlouho jsem neváhal. V Bulharsku jsem nikdy nebyl a Martin Tomáš, jehož vedení se účastníci zájezdu svěřili, transformoval do jakési chodící encyklopedie. Být Martinovým spolujezdcem bylo velkou výhodou. Cestou jsem totiž dostával online údaje o místních (nejen) ornitologickych lokalitách. Takový trochu rozmáchlejší sight seeing to byl.

Jelikož je Martin na Balkáně jako doma a mluví plynně bulharsky, byli jsme všichni – tedy Ondra Prosický, Bohdan Němec, Petr Salinger, Michal Buček a já – v dobrých rukou.

Východní Rodopy, kam jsme se po více jak jednadvaceti hodinách dohrkali, jsou nádherný kus Evropy s dosud málo dotčenou přírodou, kde můžete v létě vidět fůru živočišných druhů vázaných na extenzivně spravovanou zemědělskou krajinu. Oproti našim končinám se rodopské louky a pastviny především v létě hemží dudky, ťuhýky, strnady, mandelíky a jinými u nás nevídanými ptáky. A navíc se na hřebenech střech a na sloupech elektrického vedení po setmění objevují charakteristiké pidisiluety sýčků…
Ptačí ráj.

Naše lednová výprava měla zcela konkrétní cíl a sice ornitologické centrum v městečku Madzharovo. Chtěli jsme zde fotografovat orly, šakaly, lišky, ale hlavním lákadlem pro nás byli supi, jejichž siluety se vznášejí vysoko nad skalními útesy.

Ve fotokrytech jsme strávili celkem čtyři dny a jelikož v naší oblasti panovalo teplé počasí bez sněhu, návnady připravené k supí a vlčí hostině nebyly takovým lákadlem jako v době, kdy mrzne a krajinu pokrývá bílá peřina. Ale i když jsme nevyfotili vše, co jsme chtěli (vlci nakonec nepřišli vůbec a supi udělali radost jen někomu), i když jsme vůbec neměli možnost strávit nějaký čas také venku – mimo fotokryty, a i když zásoba paměťových karet byla značně naddimenzována, nebyl to zbůhdarma utracený čas.
Krkavci a vrány nám předváděli leteckou akrobacii, přišel šakal, přiletěl orel. I ti supi se naší polovině výpravy ukázali, třebaže jen na skok.
A to nemluvím o jedinečné balkánské kuchyni, která i mě, jehož indiánské jméno zní Ten Který Po Papričkách Krvácí Z Jazyka, přiměla k tomu, že jsem dlabal, až se mi dělaly boule za ušima.

 

 

Bulharský výlet byl skvostným začátkem roku. Místní nás rozmazlovali, Martin se o všechno postaral, bylo co fotit, cestou tam ani zpět žádné kolony, rakije nakonec nebyla tak hrozná, jak si pamatuju z doby svého bujarého mládí a celé to bylo až směšně levné.

A že ti vlci nakonec zůstali někde v půli cesty? O důvod víc se do Madzharova zase vrátit.

Šakal obecný (Canis-aureus)

This entry was posted in Nezařazené/Misc, Ptáci/Birds, Savci/Mammals, Zvířata/Animals and tagged , , , , , , , , , , .

    Přečtěte si také:

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*