Jak být fotografem přírody a přesto být šťastný – díl 3.

Rada ​třetí​Osvoboďte své vnitřní dítě

Už to slyším…

Po přečtení titulku si určitě říkáte: „Tak. Dušan už úplně zmagořil a dal se na New Age. Co nevidět si koupí lapač snů, nechá si narůst nepěstěný plnovous a do dvou let je z něj bretarián…“.

Dejte mi ale ještě šanci vysvětlit, že jsem pořád stejně konzumní neznaboh, jakým jsem byl vždycky a že titulek je přeci jen trochu zavádějící. 

Možná už zvolna dědkovatím, ale občas si vzpomenu na dobu, kdy mi bylo deset nebo jedenáct a kdy jsem se každou sobotu (pokud zrovna nebyla pracovní), nenápadně jako nechtěný pšouk na premiéře Prodané nevěsty, vytratil do lesa s těžkým tátovým dalekohledem. Dodnes si pamatuju ten lehce tísnivý ale nikoli nepříjemný pocit ilegality, který mě pokaždé obestoupil. Nikdy jsem se totiž vlastně nedozvěděl, jestli otec o mých výpůjčkách věděl nebo ne. Ty dvě či tři ranní hodiny byly ovšem pokaždé ve znamení permanentního úžasu nad přírodními tajemstvími. Tajemstvím bylo chování střízlíků a modřinek, nahodilá setkání s liškami, káňaty i hejny brkoslavů, hlavu jsem měl plnou hypotéz o tom, čí stopy jsem to objevil v rozbředlém dubnovém sněhu (většinou to byl hranostaj nebo sousedojc kočka) a snění o tom, že se jednou podívám na jižní Moravu a na vlastní vykulené oči uvidím vlhu nebo stromovou užovku. Mým jediným společníkem na sobotních toulkách byl kapesní atlásek Z ptačí říše s nádhernými kresbami pana Květoslava Híska. Dodnes bych z téhle pro mě zásadní knihy dokázal citovat celé pasáže.

Mezitím ale čas oponou (několikrát) trhnul, jižní Moravu jsem vyženil, pidiatlas pana Híska už léta leží kdesi v zadní řadě knihovny, zato v mém iPadu se hromadí desítky zpola přečtených knih a třikrát použitých speciálních aplikací. A na Facebooku jako pestrobarevné postavy na orloji před mýma očima přecházejí nevšední zážitky mých cílevědomějších, úspěšnějších (nebo alespoň finančně více zavodózních) fotografických kolegů. Dechberoucí fotky míst na která  se možná nikdy nepodívám.

Bledá závist, říkáte si asi.

Možná.

Možná určitě.

A víte co? Je docela možné, že se jednou projdu příšeřím pravěkého kostarického lesa, že mou krev budou někdy sosat opravdoví moskyti nebo tropické pijavice namísto komářic na břehu červencové Lužnice. A možná si přivezu i několik obligátních obrázků tukana na omechovaném klacku.

Přisámbůh, že bych se tomu nebránil ani vteřinu.

Ale ještě raději bych si uchoval schopnost žasnout nad tím, co je v mojí děravé paměti uloženo trvaleji než ten nejbarevnější třítýdenní výlet na druhý konec světa, jaký budu mít možnost prožít.

This entry was posted in Fejeton, Foto/Photo, Ptáci/Birds, Zvířata/Animals and tagged , , , , , .

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*