Čím dále, tím lépe

Zná to asi každý, kdo se někdy podíval na svět přes hledáček fotoaparátu. Bez ohledu na to, jak dokonalou, moderní a drahou techniku má, v životě každého majitele foťáku pravidelně přichází těžké dny, kterými se jako černá nit táhne pocit, že se tím starým střepem už vůbec nedá fotit, že všichni kolegové jsou na tom mnohem líp, že je zkrátka na čase „přezbrojit“.
Jen pro přesnost – takoví kytaristi, bikeři nebo radioamatéři jsou na tom úplně stejně, pokud jde o posedlost technickými parametry svých hraček. Pokud nevěříte, zastavte se někdy třeba v prodejně hudebních nástrojů a chvilku poslouchejte. Možná budete překvapeni, jak podobné jsou si světy fotografů a muzikantů.

Lepší technikou k zářným zítřkům

Asi na ničem jiném nelze tak dobře ukázat tuto neurózu jako na ohniskové vzdálenosti objektivů. Možná tak ještě na rychlosti snímání a rozlišení snímače. Fotografové (včetně mě) často podléhají iluzi, že technika je samospasitelná, že s nákupem nového, lepšího, rychlejšího stroje se jejich fotografie automaticky dostanou na vyšší úroveň, National Geographic zavětří a dveře nejprestižnějších galerií se otevřou dokořán.
Ovšem nic není vzdálenější pravdě. Lepší čip, delší sklo nebo lehčí stativ nic takového nezajistí. Přínosem podobných updatů je zpravidla pohodlnější práce v terénu, možnost fotit na vyšší ISO, schopnost dojít s odlehčenou technikou o několik kilometrů dál než s těžkou hliníkovou příšerou. O tom jak nápadité, neokoukané a mezi miliardami fotek na Internetu rozpoznatelné naše snímky budou, rozhoduje – podle mého názoru – především to tajemné spojení mezi mozkem a srdcem, mezi racionální úvahou o cloně a expoziční korekci a schopností zírat v němém úžasu s otevřenou pusou a tak trochu zapomenout na všechno včetně faktu, že mám v ruce nejnovější stabilizovaný objektiv a fullframe s patnácti snímky za vteřinu.
Tedy – abych byl upřímný – ne že bych nechtěl foťák s takovou kadencí. Ale už mockrát jsem se přesvědčil o tom, že mnohem více než moje permanentně „nedokonalé“ vybavení mě omezuje spíše zoufalá nezkušenost, lenost, absence vize o tom, jak by měla fotka vypadat, netrpělivost, zapomnětlivost, neznalost fotografovaného druhu, nešikovnost v ovládání techniky a tak dál, a tak dál…
Skvělý dlouhý objektiv 500/4.0 nebo ještě lépe 400/2.8 – to je sen asi každého fotografa zvířat. Můj tedy určitě. Mám ale jisté – čím dál silnější – podezření, že omezení technických možností dost často vede ke kreativitě. Protože prostě musíte, nezbývá vám než fotku pojmout jinak než „atlasovku“ kde je zvíře pěkně přes celý obrázek, s jednolitým pozadím ve stylu „hrachová polívka“.

Na odvykačce

Poslední čtyři měsíce jsem proto strávil ve speciálním režimu. Do přírody jsem vyrážel jen se základní výbavou, tedy s Nikonem D500 a třístovkou, která je podle mnohých na pěvce a podobnou drobotinu příliš krátká. Zakázal jsem si telekonvertory, rezignoval jsem na urputnou snahu o co nejtěsnější kontakt s objektem, ořez výsledné fotografie jsem používal v minimální míře.
A ono to šlo. Po počátečním období, kdy jsem až u počítače řešil, jak fotku upravit, aby ten barevný flek, který vyhlíží spíš jako nějaká vada objektivu, na sebe přitáhl pozornost, jsem se začal víc soustředit na okolí, na to co je v druhém a třetím plánu a na celkovou „obrázkovost“ scény – paradoxně bez ohledu na to, jestli na fotce je nějaké zvíře nebo ne. A ejhle. Stačilo jen dávat bacha na to, aby všechno na fotce hrálo jednu píseň, dá-li se použít tohle hudební přirovnání.
Vznikly tak fotky, které mám opravdu rád. Navíc jsem při focení mnohdy zažíval dosud nepoznané pocity pohody – prostě proto, že jsem přestal řešit že nemám delší sklo, že jsem příliš daleko a že to vlastně nemá cenu.
Osobně mám dojem, že – vzhledem k tomu, že na fotkách je opravdu hodně prostředí – jsou takové snímky mnohem pestřejší a různorodější než kolekce brilantně ostrých a technicky dokonalých atlasovek.

Nač jsem přišel aneb Znovuobjevení Ameriky

Kouzlo takto pojatých fotografií spočívá v tom, že první co divák vidí, je prostředí nebo krajina. A až v druhém plánu si všimne hlavního objektu. Celý tenhle proces trvá tak půl sekundy, ale výsledný efekt opravdu funguje a připomíná tak trochu situaci, kdy se se zvířetem setkáte v přírodě. Proto působí tyto kompozice tak neotřele a svěže.

Následující tipy platí vlastně pro jakýkoli druh fotografie, takže je to vlastně takové objevování objeveného. Nicméně nikdy dříve jsem si tyhle jednoduché skutečnosti tak neuvědomoval jako při focení této série. Určitě není kompletní, takže budu rád za jakékoli další komentáře a vaše vlastní zkušenosti.

  • Je dobře vytvořit konečnou kompozici už ve chvíli pořizování fotky, zvlášť při focení na vyšší ISO. Není pak třeba tolik ořezávat a tím snižovat kvalitu fotografie.
  • Drobné, smysluplné retuše výsledné fotky nejsou zlo a nepřijdete kvůli nim do pekla. Mám vyzkoušeno.
  • Ačkoli se při tomto typu focení nevyhnete tomu, že pozadí bude zabírat většinu plochy fotografie, nebojte se vlka nic. Pokud je v pozadí nějaký opakující se, pravidelný motiv, jemné struktury, prostě něco, co příliš nestrhává pozornost, ale spíše „vede oko“ k předmětu na fotce, jste na správné cestě.
  • Jako vodící linie skvěle fungují větve, stébla, kmeny a podobně. A opět platí: rozumně použitá retušovací udělátka Photoshopu jsou vaši kamarádi. Proč tedy ne odstranit jednu dvě větvičky, když se tím celá scéna krásně zjednoduší a fotce to prospěje?
  • Pozor na okraje snímku. Je škoda, když je jinak skvělá fotka „pokažena“ tím, že do fotky lezou „zbytečné“ větvičky, stébla, listy, zobáky a křídla, drápy, ocasy a podobně.
  • Velmi dobře funguje, pokud objekt vystupuje z pozadí nejen díky malé hloubce ostrosti, ale i díky odlišné tonalitě. Šoupálek na smrkovém kmeni je výzva.
  • Zdá se mi, že při tomto přístupu k focení je správné umístění objektu opravdu veledůležité. Podle vlastních zkušeností můžu říct, že i nepatrný posun může fotce opravdu hodně pomoci nebo naopak opravdu hodně ublížit.
  • Velkým pomocníkem v postprocesu je pro mně balíček pluginů Nik Collection. Využívám ho zejména pro zvýraznění hlavního objektu. Ztmavení okrajů a jiných „nedůležitých“ částí snímků, mírné zdůraznění kontrastu a saturace pomocí nástrojů pomocí pluginů Color Efex a Viveza dokáže při správném použití krásně zdůraznit hlavní objekt.
  • Když už nemůžete zobrazit nějaké zajímavé, výtvarně pojaté prostředí, dejte fotografovanému zvířeti alespoň dostatek prostoru. Viz předposlední fotka poláka chocholačky.
  • Aby fotka opravdu vynikla, zapomeňte na chytré telefony i tablety s malým rozlišením. Ideální je fotku vytisknout na kvalitní papír formátu minimálně A3.

Je hezké snít o dlouhých objektivech, o bleskurychlých fotoaparátech, o technice, která překonává hranice naší fantazie. Ale mezitím, než se sny vyplní a výrobci fototechniky zaplaví svět stamilióny cenově dostupných přístrojů schopných produkovat nulový šum při ultravysokých citlivostech, než se na trhu objeví superostré kompaktní zoomy 16-600mm se světelností 1.4, do té doby si musíme nějak vystačit s tím, co máme.

A co vy?

Zkusili jste někdy rezignovat na honbu za milimetry?
Jaký je váš oblíbený objektiv, který (zatím) nevlastníte?
Myslíte, že lze fotit wildlife fotografie i s pevnou padesátkou?
Šli byste na výstavu fotografií pidizvířat?

 

 

This entry was posted in Foto/Photo, Nezařazené/Misc, Ptáci/Birds, Zvířata/Animals and tagged , , , , , , , .