Bokovka s Dé pětistovkou

Jednou to přijít muselo. Když se zhruba před rokem objevila nová zrcadlovka Nikon D500, trochu jsem skřípal zuby. Několik týdnů předtím jsem totiž koupil v té době nejlepší DX foťák, který Nikon nabízel – D7200. Moje letitá D300 tehdy už měla odslouženo a jelikož to vypadalo (a všichni to potvrzovali), že nástupce v podobě D400 prostě nebude, smířil jsem se s kompromisy, které D7200 provázely a jednoho krásného dne jsem si nového miláčka koupil.

A jak už jsem naznačil, netrvalo ani měsíc a nová vlajková loď v podobě D500 vyplula do rozbouřených vod fotografického průmyslu.

Samozřejmě – D7200 je skvělý stroj, který v téměř každém ohledu strčí D300 do kapsy u vesty. Ale oproti tomuto kdysi velmi oblíbenému přístroji měla přeci jen dva zásadní nedostatky: rychlost snímání a velikost bufferu.

Krátká odbočka: buffer je interní pamět fotoaparátu, kam se fotky řadí před tím, než se zapíší na paměťovou kartu. Buffer je kouzelník, který umožňuje umožňuje držet spoušť a slyšet při sériovém snímání ono pověstné ‚trrrrrr‘. Pravda – u některých fotoaparátů (například právě u D7200) uslyšíte spíše ‚dadadada‘, což závisí na počtu snímků za vteřinu, které je foťák schopen pořídit. Ale i tak je ‚dadadada‘ pořád moc hezká písnička. Doba po kterou se tento nebeský zvuk ozývá, je právě závislá na velikosti bufferu. Jakmile se buffer zaplní, ‚trrrrrr‘ respektive ‚dadadada‘ se změní na lenivé ‚ta–ta–ta–ta‘, což už většině fotografů pochopitelně nezní tak sexy. A to také byla základní charakteristika D7200. Nijak závratně rychlé sériové snímání se po nějakých čtyřech sekundách ještě více zpomalilo. A ať si říká kdo chce co chce, rychlost snímání a velikost bufferu jsou pro fotografování přírody hodně podstatné skutečnosti. Jistě, kdysi se fotilo na film, kde se musel film o každém snímku manuálně posunout a i tehdy vznikaly nádherné fotografie volně žijících zvířat. Ale jelikož jsem zajatcem digitálního věku, mám dojem, že vedle znalosti chování zvířat, trpělivosti, ochoty snášet nepohodlí spojené s pobytem v přírodě a jisté dávky výtvarného vidění, je kvalitní a výkonná technika jedním z klíčů k dobré fotce. Nemyslím si určitě, že zvýšením frekvence snímání a velikosti bufferu se stane zázrak a člověk že dne na den začne dělat snímky, ze kterých všem spadne brada. Ovšem – bráno čistě statisticky – je lepší, když foťák udělá za sekundu osm fotek, než když udělá jen čtyři. Nikon D500 tedy přinesl skvělých deset snímků za sekundu a opravdu dostatečný buffer.

Ale rychlost snímáni a velikost interní paměti není jediný trumf, se kterým D500 vyrazila do boje. Novátorských 153 ostřících bodů, vylepšená (alespoň podle mých pocitů) ergonometrie, nový snímač (shodný jako v nejlepší zrcadlovce od Nikonu – D5, jen menší), podsvícená tlačítka, větší a jasnější hledáček, lepší dynamický rozsah, joystick pro rychlý výběr ostřícího bodu, 4K video, automatické doladění autofokusu, dotykový displej…

Když si kupuju nový foťák nebo objektiv, musím mít pocit, že nechápu, jak jsem s tím minulým mohl udělat jedinou kloudnou fotku. Samozřejmě je to nesmysl, ale v případě srovnání D7200 a D500 se nelze ubránit dojmu, že dvojnásobná cena je naprosto v pořádku.

O D500 už bylo napsáno mnohé, recenzí je plný internet, jedna hodně podrobná je tady (v angličtině):

https://photographylife.com/reviews/nikon-d500

Nu – abych nějak shrnul celé tohle dlouhé plkání – když  jsem po týdnu D500 vracel, cítil jsem, že již není cesty zpět…

—-

A protože červenka obecná jakožto pták roku 2016 co nevidět předá funkci dalšímu druhu (v této chvíli ještě v hlubokém utajení), přilepím na závěr pár obrázků tohoto okatého bojovníka (pořízené právě Dé pětistovkou).

 

 

This entry was posted in Foto/Photo, Nezařazené/Misc, Ptáci/Birds, Zvířata/Animals and tagged , , , , , , , .